DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Nacházíme se v horách Beraní hlavy, hluboko pod zemí, v zlatém trpasličím dole, na křižovatce mezi štolou č. osm a devět. Trpasličí tunely jsou ponořené do naprosté tmy, trpaslíci ale vidí ve tmě...
Většina z nich.
Šachtou č. osm se k nám blíží kroky, slyšíme nápěv jakési písničky. Po chvíli rozeznáváme slova: "Zlato, zlato, zlato...", ozývá se nejméně z pěti hrdel. Pozorný posluchač by zaznamenal, že jeden hlas je o trochu silnější, jako by rezonoval v hrudníku větším, než je u běžného trpaslíka obvyklé. Když skupinka došla na křižovatku, ozvala se krátká rána.
"Au!".
"Ále sakryš. Karotko, pozor na hlavu."

Nabídky kolem procházejících šumařů s úsměvem odmítala. Když přece jen spustili, sedla si a poslouchala, než odešli.
Vesnické veselice a tancovačky ji nikdy nelákaly.
Na panské či městské bály ji nikdo nezval.
Koště - velmi pevně a pragmaticky - používala k účelu, k němuž bylo určeno.
Když ji Peregrin samou radostí chtěl protočit po světnici, zamotala se jí nejdřív hlava a pak nohy.
Nikoho by nenapadlo, že čarodějka umí tančit.
Nikdo totiž nezabloudil na lesní palouk u potoka, když při úplňku či novu sbírala bylinky.
A pokud zabloudil, v hospodě potom kumpánům vyprávěl o rusalkách a divoženkách, lákajících pocestné zpěvem a tancem...

Tony se opatrně přikrčil.
"Crisi?"
"No..?"
"Neslyšel jsi něco?"
"Myslíš něco kromě tvého tlukotu srdce?" zasmál se Cris.
"Ne vážně... Pššt! Už to slyším zase."
"Myslíš, že tam něco je?"
"Jo."
"Možná je to krysa, dělá to takové pisklavé zvuky."
"Ne, krysa zní jinak. Není o tom něco v tý tvý knížce?"
"I kdyby bylo, bez světla to nepřečtu..."
"Teď to znělo blíž! Ať je to, co je to, tak se to přibližuje."
"Zpět jít nemůžeme, venku zuří bouřka."
"Kdo ví, co na téhle planetě žije! Může to být krysí mutant!"
"Jak jako Crisí mutant? Zase tak velký to není..."

Mrakoplaš se znepokojeně zadíval do tmy. Zdálo se mu, že ho něco pozoruje.
"Tam ve tmě něco je," oznámil svým společníkům, ale prohlášení se nesetkalo s žádnou reakcí. Dvoukvítek už dávno spal zabalený do dek a barbar Cohen zíral nepřítomně do ohně.
Mrakoplaše napadlo, že by vstal a trošku se rozhlédl, ale okamžitě ten nápad zavrhl. Mohl by projít kolem jejich tábořiště, a přesvědčit se, že je všechno v pořádku, ale podle Mrakoplaše by to bylo hloupé. Co kdyby v pořádku všechno nebylo?
Barbar Cohen najednou prudce zvedl hlavu a natáhl se po meči. Ze tmy je pozorovaly červené oči.

Pri peci v Solasovej chatrči sa chúlil mág. Uhlíkmi vrhnuté tiene na jeho tvári podrývali jej zachmúrený ráz.
"Na, elfské, na telo i dušu," vtlačil Dorianovi elf do rúk misu. Zamrmlal poďakovanie, no nechopil sa naberačky.
Veď prišiel, aby našiel útočisko pred posmešnými, zvedavými a vo všeobecnosti, pohľadmi. Solas vedel. Mlčal, ba svojím správaním imitujúcim sochu ponúkal Dorianovi onen potrebný priestor na rozjímanie.
A tak sa on v tlmenej žiare vrátil myšlienkami do temnoty...
aby zase videl v nej jemne načrtnut kontúry svalov...
počul každ význam nie mĺkveho mlčania...
aby zase prsty amatove kĺzali po tých jeho, smelé v objavovaní.

Noc lepí oči spáčů hustou a lepkavou tmou. Pavučinou spletenou ze snů a strachu.
Jde k oknu a bosé nohy jí pleskají o podlahu. Vyhlíží osamělé hvězdy. Maminka jí vždycky říkávala, že až ty spadnou, splní přání prvnímu, který jim ho zašeptá.
Upře své veliké oči na noční oblohu. Tisíce a tisíce zářících světel. Modrých a bílých a žlutých. Uhasínajících a blyštivých. Živých a usínajících.
Tiché klapnutí dveří. Chápavý povzdech. Ruka položená kolem ramen. Dva páry očí hledící vzhůru.
Dlouhé minuty vlité do časoprostorového ticha.
Tam! Svítivá hvězda zabliká a padá. Tam!
Dvojité zadržení dechu.
Neslyšný šepot.
Pozdravuj prosím maminku.

Tygr rádio rozdupal a Simbacca snědl zbytky, ale naši hrdinové se ani tentokrát k otevřené jahodové marmeládě nedostali. Narazili totiž na studnu, z níž se ozývalo podivné šustění.
Prasátko začalo panikařit, že je to určitě nějaká finta pomstychtivého Sloniska, ale Tygr ani Simbacca ho neposlouchali. Koukali dolů do tmy, poslouchali a přemýšleli.
„Zní to jako hnedtubud skvrnitý,“ pravil Tygr znalecky a zase chvíli poslouchal druhým uchem.
[„Mi to přijde spíš jako pavouk,“] kontroval Simbacca, který jednou pavouky choval, než mu je táta snědl.
„Já si myslim,“ ozvalo se ze studny, „že byste měli rychle vyfičet.“
Na Mrně holt přišla puberta.

Rogera se odmala ptali, jaké to je žít jako slepý. Pořád poslouchal dotazy jak to 'tam ve tmě' vypadá. Upřímně? Roger neměl ani ponětí. Otázky tohoto typu mu přišly zkrátka nesmyslné. A co to jsou nějaké barvy, čáry a křivky, Roger netušil. Lidi ho začli štvát.
Zjistilo se, že Roger dokáže vytvářet věci jen tak. Divili se, jak 'tam ve tmě' může vůbec vymyslet přesné tvary a podobně. Ukázalo se, že jak něco má možnost ohmatat, může to následně napodobit, tak vznikla galerie. Nenáviděl ji.
Pak poznal Lenku, a ta mu do světa 'tam ve tmě' mohla přenést úžasné věci.

Ležela ve staré rozvrzané houpací židli.
Najednou se mi v hlavě rozezněl poplašný hlas. Doktor říkal, že jsme manželé. Kdo to řekl? Můj doktor na hlavu? Vždyť já beru jen drogy. Probudila se a oslovila mě: "Vláďo, vzal sis prášek?"
"Ne."
Tím jsem asi všechno zkurvil. Teď se naštve a bude mi nutit svoje léky. Nechci žádný vedlejší účinky, sakra!
"Zhasni to zasraný světlo!" vykřikl jsem. "Nevidím už ani svoje halucinace."
Doktor říkal lži.
"Je čas začít žít, ženo moje."
Pistole se válela v jejím klíně. Intenzivně mě propalovala pohledem. Zhasla. Léky odeznívaly a tma přicházela. Doktor měl možná pravdu.