Desáté narozeniny, dostala jsem nové ušité povlečení a sadu talířů.
„Nové povlečení, ...talíře?“ ušklíbla jsem se.
„To máš do věna. Aby si tě pak někdo vzal.“ odpověděla spokojeně babička.
„Tak děkuju?“
Takhle to šlo rok co rok. Každý rok přibyl kousek věna a putoval na půdu. Nechápala jsem, proč mám léta sbírat věci pro nějakého chlapa.
Dnes mám děti, věno používané, nejsem vdaná, chlapovi to bylo víceméně jedno, jestli mám talíře, cejchy, ...
A doteď mi to není jasné. Copak láska nestačí? Aby si mě někdo vzal, potřebuju věno? A chlap barák, auto, ...? A potřebuju vůbec, aby si mě někdo bral?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Věno
Wolviecat
Tak tohle mě celý život děsí, ničí mě... u nás se to nevedlo, ale stačilo, když babička o čemkoli řekla "to máš do věna..." a dělalo se mi špatně. Copak má život ženy jen jeden cíl?
Zdeno, ne a ne. Mluvíš mi z
Nifredil