DMD č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno

Z prachu prken na jevišti, z dřevěného peří, jen z emocí na smetišti, pro ty kteří věří. Zrodila se múza všech, ta zpropadená Thálie, světe povstaň, všeho nech, již zasvěcená králi je.
Zrodila se múza, a zvony pro ni překot zvoní, povstává i lůza, zní dusot všecek kopyt koní. A věnem jí buď celý svět, zpropadený krásný, povadlý i živý květ, sladký trpký šťastný.
Pro nás všechny zrodila se, múza jak ji známe, vínem hned i opila se, srdce všechna zláme. Dosáhnout jí není snadné, klidně dál si utíká, mé náručí je žel bůh prázdné, a duše po ní naříká.

Cesta zcela prvního termitího golfisty k úspěchu byla trnitá. I v hmyzí kategorii byl jedním z nejmenších, zásah tehdy používaným golfovým míčkem by pro něj znamenal ohrožení na životě. Hole si musel nechat zhotovit na míru. Všichni se mu vysmívali, nikdo mu nevěřil. Přesto pokračoval v tréninku dál.
„Na začátku jsem neměl vůbec žádné peníze. Abych si mohl koupit golfovou výbavu, musel jsem prodat celé věno své ženy. Mé kariéře byly přineseny příliš velké oběti na to, abych se po prvním neúspěchu vzdal.“
Manželka mu totiž jeho čin nikdy neodpustila.
„Ani nemohla. Prodal jsem tehdy naše termitiště mravenečníkovi,“ přiznal sportovec.

"Tati, ve škole je kroužek tance, můžu na něj chodit?"
"Kolik stojí?"
"Tati-"
Povzdech, "Musíme šetřit ti na věno."
---
"Tati, Sanjana bude mít narozeniny koupíme jí tuhle hračku? Prosím!"
Otec zvedne hračku blíž k sobě, prohlédne si ji ze všech stran a poté se podívá na cenu. Kroutí hlavou. "To nemůžeme"
"Proč ne?"
"Protože musíme šetřit vám oběma na-"
"Věno! Co je na něm tak důležité?!" dupne dívka.
"Někdo se o vás musí postarat až já tu nebudu!"
---
"Kde jste vzali na ten otcův krásný pohřed?"
"Šlo na to mé věno."
"A kdo se o vás teď postará?!"
"Já sama!"

Vdova Midasová byla prvotřídní kořist. Měla obrovské věno a ještě se na ni dalo koukat.
"Mirando, vaše krása dnes zastiňuje i samotné hvězdy."
"Vy jeden lichotníku..."
Po zlatých schodech vystoupali do jejího střešního apartmá, které oplývalo přepychem.
"Má draha," vydechl nadějně. "Dostanu polibek?"
"Proto jsme tady. Náš první polibek," zašeptala toužebně. "Postavte se sem, natočte hlavu, trochu níž, oči na mě a úsmějte se... Perfektní, teď nehýbat."
Sundala si rukavici a pohladila jej po tváři. Když odstoupila, poskočila nadšením.
"Říkal jste, že máte ryzí srdce, Nicolasi, ale teprve teď vám to věřím," řekla a vtiskla polibek na tvář zlaté sochy.

„Zůstaneš mojí družkou, Igrûn,“ zašeptá mi do vlasů. ,,Budu na tebe vzpomínat a doufat v brzké setkání, dokud konečně nenastane.“
„Ne,“ odmítnu. „Nepřipoutávej se ke mně.“ Vždyť to shledání, které si přeje, vůbec nastat nemusí. Co mu mohu dát? Jen stesk odloučení a vědomí, že jednou moje tělo zůstane ležet někde v horách nebo na pláni.
Doufám, že moje.
Vítá mě nadšeným objetím hned v pevnostní bráně.
„Ještě jsi na mne nepřestal myslet?“
„Nepřestal a nepřestanu.“
„Přinese ti to jen bolest.“
Zamračí se. „Je to moje bolest. Mám na ni právo.“
Rozumím. Sama jsem se své bolesti nevzdala.
Ani Jugháše.

Třpyt tvých očí a vůně větru ve vlasech, jež odnáší náš smích. Slunce západ odráží se v loužích a studánkách.
Bosé nohy skotačí a hladí skryté pěšiny. Ostružiny a lesní maliny jsou nám hostinou, barví tvé rty do ruda. Pijem kapky rosy, koupem se v dešti a živi jsme tou krásou a láskou, co je v nás.
Ze stříbrných pavučin závoj i šaty máš, víly a skřítci ať nás oddají. Netřeba nám darů a věna, když máme sebe a na lůžko mechové kdykoli ulehnem.
Kolébáni melodií stromů, rytmem cvrčků, nad hlavou hvězdy září a žhnou.
Vyber si, kterou chceš.
Navěky.

Praha, 2. dubna
Od rodičů jsme věnem dostali věnec s věnováním. Prý ať neblbneme, a že to s námi dopadne špatně.
Kamarádi na veselku nedorazili, možná to bylo tím, že jsme pozvánku posílali včera, 1. dubna, přes Facebook.
Ani to moc nevadilo, protože v hospodě, kterou jsme si pro veselku vybrali, se ten večer konal nějaký kvízový večer, takže by se stejně nevešli.
Svatební noc? Každý jsme jeli k sobě na koleje.
Jedna věc se však opravdu podařila.
Pojedeme do Karlových varů na svatební cestu do novomanželského apartmá hotelu Pupp.
Takhle to dopadá, když spolu na druhém rande navštívíte Slevomat.

Byť druhým princom nie je žiadny med.
Fungujete ako poistka svojho kráľovského tatinka, keby sa náhodou niečo stalo tomu prvému.
Ste chlap. Nepotrebujete veno. Ale princezná sa hodí. Aliancie, chápete. Takže je nutné nejakú uloviť na svoj šarm.
No a potom isté kráľovstvo napadne drak. A kto je ten urodzený, kto tam momentálne nemá čo na práci?
No ja.
V zbroji, čo rachotí na míle daleko, hodnotím svoje priority. Dráčik je, keď pominieme to, že má hlad, ostré zuby a výborný sluch, celkom roztomilý. Princezná zase aké terno nie je.
Skúsim šťastie s drakom. Mám v kapse skvelý hovädzí sendvič...

„...svou dceru a půl království. A další věno, znáte to. Nějaké dotazy, mí chrabří přátelé?“
(Princezna za tajnými dveřmi si povzdechla.)
„Veličenstvo, jaksi, jak to je s tímhlenc věnem?“
„Tu dceru si vzít musíme?“
„Jak velké má... ehm, ten drak hlavy?“
„Sousední království nabízelo celý trůn. Ovšem, tam byla kletba, ale...“
„Pánové, pánové! Všechno zodpovíme, leč nyní přivítejte mou... Hergot, kde je ta holka?“
Milý tatínku,
dohodla jsem se s paní drakovou, že nechá království na pokoji – výměnou za sluj. Čeká mladé. Stačila trocha diplomacie. Jedu k babičce, chci studovat drakologii. Věno si strč za klobouk, ženicha si najdu sama.

Král si zrovna dával odpoledního šlofíčka, když za ním přišla jeho nejstarší dcera. „Copak si přeješ, Josefíno? Vidíš snad že odpočívám?“
„Tatínku, zrovna jsem se dočetla, že v Indii mají tygry, sežeň mi jednoho mladého ...“ přikazuje Josefína.
„Co to bylo minulý týden, lev? Zase si vymýšlíš?“ odvětí král.
„Jsem snad tvoje nejstarší dcera, tak bys mi mohl vyhovět!“ dupla si Josefína.
„Uvidíme, ale teď mě nech spát. Běž do své komnaty.“
„Chm.“ uraženě odfrkla Josefína a odešla.
„Žán?“ zvolal král.
„Přejete si, milosti?“
„Dejte vyhlásit, že dám půl království tomu, kdo si Josefínu vezme. Ať už ji mám z krku ...“