Svobodná Chudobka

Fandom: Budeč
Poznámka: Snad jsem zase nějak nevyšinula z kánonu. A snad je to alespoň trošku děsivé. :)
Zacpala si uši, zavřela oči, stočila se do klubíčka.
Hlasy stále šeptaly.
„Chudobko. Chudobkó...“ Vtíravě. Podbízivě. Vrzavě.
Plakala, ale nijak je to neobměkčilo. Pořád za ní slídily a zle našeptávaly.
Měsíční louku jedovatými hlasy proměnily v rozvrácenou krajinu. Mechové lůžko se proměnilo v nehezký zvířecí brloh. Lesy napadli lidé, vyvrátili je, zabili stromy.
„Les tě potřebuje. Vrať se, Chudobko. Chudobkó...“
Vykřikla. Vzteky tloukla do stěn, do podlahy. Do něj. Ostatně, byla to jeho vina.
Kvůli němu skončila tady.
Podvedl ji.
Lhal.
Sliboval jí štěstí.
Cítí se nešťastná.
Tělo bolí. Srdce bolí. Bolí celý svět.
Tloukla víc, až tekla krev.
Krev!
„Krvácíš, Chudobko. Chudobkó...“
Mlčte, nechte mě být, mlčte. Nikam nechci. Chci pryč.
Bolest v břiše.
Další krev.
„Co se děje, Chudobko?“ Jeho hlas ji konejší. Pevně mu sevře ruku.
I po jeho paži stéká krev. Snaží se jí pomoc, ale brání se.
Kvílí a cítí, že se mění.
Padá na zem a dovolí bolesti, aby unikla z těla.
Chalupou se rozléhá silný dětský pláč. Syn.
Ale milý se děsí. Haleká o proklatém děcku.
Synáček není prokletý. Synáček je vílí.
„Chudobko... Chudobko...“
Už není víla. Stala se divoženkou.
Konečně svobodná. Utekla pryč. Divoká Chudobka.
V noci chodívala zpět. Zpívala malému Jáchymovi...