Tikot do ticha

Milý si v pohovce pokojně hoví,
požívá kaiserku, máslo a med.
O tom, co prožívám, vůbec nic neví,
slepý jak krtek a chladný jak led.

Dřív jsme se hádali, ale i smáli;
škádlil mě, bavil mě, býval můj květ.
Teď na vše vzpomínám – a pěkně z dáli.
Ticho a klídeček jsou jako jed.

Co jednou zhasne se těžko zpět promění;
ze žhavé lávy teď zbylo jen kamení.

Hodiny na stěně pokojně visí,
koukají na zvláštní člověčí svět.
Koukají, koukají na naši krizi,
hlásají jedenáct, padesát pět.

Strojek jim tiká, sklon ruček se nemění.
Je to jen náhoda, nebo spíš znamení?