Příručka prvorodičky

<3 Pomůžu. Aspoň v neděli a po messengeru. :D

Ano. Já si chtěla pořídit na dveře ceduli "vstup jen těm, kdo nesou jídlo, pomůžou s domácími pracemi a nebudou mít názor ohledně dítěte" ;)

jo, to je fakt trefné

"Hlavně ho musíš pořádně naducat, chudáčka nedonošenýho!" :-)))

Jo, poučování, to v člověku probouzí kolikrát jeho horší Já :-)))

Jo, tohle k tématu sedí jak vyšitý! (naštěstí jsem to ještě na vlastní kůži nezažila, ale dovedu si to představit, člověku stačí co občas slyší kolem sebe)

Přesně

Nejvíc mě dostala odpověď "Ale já takhle spokojená nebudu." Tím je aspoň řečeno vše.

Soucítím. A jo. Taky už jsem snad trochu imunní, i když s rodinou v baráku to je složité, protože to člověku dávkujou tak nějak konstantně. Obzvlášť rady kolem kojení. Když už si zvykli, že Sáně prostě budu kojit třeba co půl hodiny, tak přišlo "A neměla bys ho už odstavit?" případně těžší kalibr "Když ho neodstavíš, tak nikdy znova neotěhotníš." A když už jsem tedy pod tíhou okolností odstavila, začalo: "To je dobře žes ho odstavila, kdybys ho neodstavila, to bys teď to druhý nečekala." O tom, že ty poznámky sakra bolí, protože jsem odstavovala a zároveň byla psychicky úplně rozsypaná (takže Sáně to na rozdíl ode mě zvládlo úplně v pohodě a já to ještě pořád úplně nezpracovala), to jim nedochází a cokoli vysvětlovat nemá smysl. O uspávání a radách ohledně nočníku ani nemluvím. Hodně sil k ignoraci a odfiltrování nevyžádaných rad a nadhledu přeju i nadále.

Rádců se vždycky najdou hromady, to popisuješ zcela přesně. Jen Tě mohu uklidnit, že s pátým dítětem už to tak hrozné není... A když, rodič se ušklíbne a řekne: "Neuč dědka chrchlat..."

Já z toho vybruslila dobře. Rádci byli hodně daleko a telefon jsme neměli. :)
Pár rad se sešlo, ale neiritovaly.

Jojo. Člověk by je poslal za temnými silami do pozadí, ale oni to většinou myslí tááák dobře, co... :D

Já jsem řekla, že manžel bude stát před dveřmi s koštětem a odhánét všechny, kteří by se chtěli angažovat. Korona to dost usnadnila. :-)

Z pohledu babičky musím říct, že je fakt, že dneska je všechno úplně jinak, než bylo za nás. Taky jsem koukala na spoustu novinek jak tele na nový vrata, když se mi začaly rodit vnoučata. Ale. Zamkla jsem své pochybnosti na zámek. Jsou to jejich děti, a pokud je netýrají (jakože myslím vážně, že by je bili nebo tak něco, což se naštěstí neděje), je to jejich výchova. Když jsem jezdila pomáhat, dělala jsem, co mi bylo řečeno, a neřešila, že my to třeba dělali jinak. Prostě jiná doba (a přesto, že už je to sakra dlouho), dobře si pamatuju, jak jsem tyhle nevyžádaný rady nesnášela. Takže - když chce dcera poradit, zavolá, zeptá se, já poradím. Jinak nic neřeším. Je to jejich život.

Už chybí jen nečekaná návštěva, kterou by ale nikdy nenapadlo vzít vysavač a vyluxovat...

... a ještě nějakou tu osobu, kterou offenduje, že nestojíš o její skvěle míněnou nejlepší pomoc

Je to už strašně dávno, ale pamatuju... ;-)