5. Za zrcadlem

Anna odložila nákup, vzala si léky, které jí doporučili v lékárně, a vrátila se do obýváku. Nejdřív koukla z okna do zahrady, kde se však nic podezřelého už nedělo, tak se odvrátila a začala hledat nabíječku na mobil. Kde jen může být?
Nakonec ji vyštrachala zpod gauče a telefon připojila. Bliknul, na chvíli zobrazil červená čísla a zase zhasl. Hm. jedno procento, musela jsem usnout s puštěným videem nebo tak něco. Nevadí, do rána ho stejně potřebovat nebudu.
Přešla ke knihovně a prstem projížděla po hřbetech knih. Zastavila se u Žítkovských bohyní, které si už dlouho chtěla přečíst, vyndala knihu z knihovny a listujíc v ní přešla do ložnice. Světlo z obýváku ji následovalo, aby na knihu pořád viděla. Už začtená si lehla do postele a až na občasné zakašlání nebo smrknutí ji nic nerušilo.
Po pár kapitolách plynule vyměnila text za sen. Sluneční světlo, které jí večerem provázelo, nahradil měsíc visící na stěně pokoje, obklopený myriádou hvězd. Sloupky dřevěné postele vyrostly ve ztepilé stromy, podlahu pokryla měkká tráva, mech, houby a spadané listí. Anna se zavrtěla a kniha spadla z postele. Dopadla neslyšně na koberec. Anna se nořila hlouběji do snu a její ložnice vrůstala hlouběji do lesa. Už slyšela tlumené houkání sovy a šustění trávy, kterou probíhala zvířátka; dusot kopýtek i svist netopýřích křídel.
V rohu se krčily zvonky a vydávaly jemnou cinkavou melodii.
Anna sklouzla z postele a sedla si na břeh bystřiny prohánějící se úzkým korytem. Noční košile se změnila v dlouhé letní kytičkované šaty. Ponořila ruku do vody a nechala si lechtat dlaň rychlými vlnkami. Najednou jí do ní něco narazilo. Instinktivně sevřela ruku aby to nemohlo utéct a až pak se podívala. Malá žabka. Usmála se na ni, podrbala ji na hlavě a zas ji pustila.
Vánek si pošimral na odhaleném předloktí, polechtal ji na tváři a do ucha jí špitl: „Za tebou.“
Ohlédla se. Mezi břízami zářícími přízračným svitem se vinula cestička hlouběji do temného hvozdu. Na hranici světla a stínu stála stříbrná liška. Čekala bez pohybu, leč vyzařovalo z ní potlačované napětí. Její aura planula odstíny rudé, oranžové a žluté. Z hlubin hvozdu se linula ozvěna šeptaného slova. Anně chvíli trvalo, než její uši rozeznaly slova mezi sykavkami. Si… jsi… siv… zív… Živa… Siven.
„Siven!“
To jméno v ní zarezonovalo hluboko, zbledla, hrdlo i žaludek se jí sevřely, kolena se podlomila… na poslední chvíli se chytla stromu, aby se neskácela k zemi. Kdo je Siven?
„Kde je Siven?“ naléhavý šepot prostoupil celý les; zvuk se na ni valil ze všech stran, tlačil, táhl, hladil i zraňoval. Nemohla se hnout, aby v následující vteřině utíkala lesem s větrem o závod, bosá a prostovlasá. Křičela bez hlesu, smála se, avšak ne radostí, z očí jí kanuly slzy, ze kterých při dopadu na zem vyrostly pomněnky. Každá z nich přežila sotva tři údery srdce - zrodila se, vyrostla, rozkvetla, svraštila se a rozpadla v prach.
Zpod zetlelého listí vykoukl malý šedý čumáček, pak další a další, až jich byly stovky, rozezněla se kakofonie pískání a kníkání, listí šustilo a malé nožky škrábaly po dřevě. Hlodavci zaplavili les. Anna vyběhla na strom. Z dutiny vykoukla malá zrzavá hlavička, za ní další a další, ze všech stromů se vyřinula vlna veverek, které hrdelně bručely. Anna zavřela oči, rozpřáhla ruce a skočila. Nedopadla však do moře hlodavců.
Když otevřela oči, les byl tichý a klidný. Znovu seděla na břehu bystřiny, jen srdce jí tlouklo jako o závod, vlasy měla rozcuchané, šaty roztržené a na tvářích ruměnec.
Žába, kterou před chvílí pustila, seděla na zeleném listu leknínu v jezírku a dvakrát dlouze kvákla.
Zmatená Anna se ohlédla přes rameno, spatřila vážku pohupující se nad klidnou hladinou. Najednou se z jezírka vymrštila zelená paže a sevřela její ruku. Krve by se v ní nedořezal.
„Čarodějka je odvážná, když se vrací na místo činu,“ zabublal vodník: „nebo hloupá.“
Nevěděla, jestli ten děsivý zvuk, který zakončil jeho proslov, byl smích nebo skřek.
„C-co?“ koukala na něj nechápavě.
Vodník si ji přitáhl blíž. Teď už ležela, natažená na břehu jezírka, nohama se zoufale zapírala do měkké hlíny. Zkoumal její ruce, paže, krk, obličej. Dlouze se jí zadíval do očí. Cítila hnilobný pach bahna ze dna smíchaný s těžkým odérem starého kapra.
Najednou ji pustil a zalezl do jezírka až mu koukaly jen oči. Ty děsivé vypoulené oči. Jeho slova spíš cítila rezonovat v kostech než aby je slyšela: „Čarodějka nic neví! Ztratila duhovou kuličku. Je jako golem bez šému. Dutá, prázdná.“
Šplouchne to. Anna zavře oči před sprškou vody a když je zas otevře, je zpátky v posteli, která však pořád stojí v lese a celá je porostlá dřevokaznými houbami. Pod a okolo ní rostou celé trsy různých hub. Podhoubí rezonuje zprávami předávanými přes celý les. Jemné chloupky v uších jí přináší vzkaz: „Musíš najít sluneční slzy a za úplňku je donést do srdce lesa. Jen tak se ti otevře hlubina poznání.“
Je malá, menší, až je úplně nejmenší. Ztrácí se uprostřed obrovské postele, topí se ve vlnách froté prostěradla, které se napíná a krčí při každém pohybu. Chytí se sloupku postele a je zas velká. Nadouvá se, roste, převyšuje stromy, přesahuje mýtinu, dosáhne až skoro na Měsíc, když se vlevo zahřmí a vpravo udeří blesk.
Zamrká. Pololeží v posteli. Zády se opírá o polštář, rozpálené tváře si chladí o čelo postele, noční košili má propocenou skrz a přikrývku zamotanou okolo trupu a nohou. Mžourá na protější zeď, kde se lesknou červená čísla digitálních hodin.
Brzy bude svítat. Začíná hodina mezi temnotou a světlem. První ptáci opatrně trylkují své ranní písně. Anna mrká a rejdí očima po pokoji. Hučí jí v uších a má plný nos. Všechno vypadá normálně. Sehne se pro spadlou knihu a koutkem oka zachytí třpyt. Rychle se narovná a pozorně zkoumá celý pokoj, ale třpyt zmizel a začala ji bolet hlava. Nahmatá láhev vody a kapesníky na nočním stolku. Všechno se mi to jen zdálo? Nejdřív se vysmrká a pak napije. Jen tak–tak stihne odložit lahev, když ji v pase zlomí záchvat kašle. Asi za to mohly ty léky, pomyslí si chmurně a odšourá se na záchod.
Za jejími zády se mihne veverčí ocas a zmizí i se stínem stromu. Na protější zdi se na moment zatřpytí srpek Měsíce.