Magický realismus

Jezero ve stínu vysokých skal, těžce přístupné, vždy temné a ponuré. 

Dosud se nikomu nepodařilo dosáhnout až na dno. Prý jsou kolem neprobádané sluje, voda se snad přelévá kamsi do podzemí a vyvěrá neznámo kde.

Jen na jednom místě se břeh svažuje k vodě, ale nikdo se zde nezdrží, na každého padá tíseň.

Prý se tu zjevují víly, které někomu pomohou, jinému ublíží.

Podle jiných lze spatřit přízrak dívky, kterou svrhl do vody loupeživý rytíř, když ho odmítla.

Mluví se o ukrytých pokladech z dávné i nedávné doby.

Kdož ví… Temná hladina jezera i hory kolem stále střeží svá tajemství.

Teplá letní noc, když se konečně snese tma a zavládne klid. Krajina pokojně usíná, zatímco něco jiného se probouzí.
Nad černým lesem stoupá zvláštní narudlý měsíc. V dálce plápolají ohně, ve vzduchu se vznáší lehký závan dýmu. Čarodějnice kdesi provozují své rejdy. Od rybníků zní koncert žab, možná se tam hastrman připravuje na lov, rusalky vycházejí z vln a tančí v mokřadech. Ze tmy vystupují malá světélka, kdož ví, nelákají-li nás na scestí.
Najdi devatero býlí, má zázračnou moc. Usínat budeš s kyticí pod polštářem.
Ale není přáno, noc přejde a následuje jen další řada obyčejných dní, tak jako vždycky.

- Zaplaťpámbu že už jsme zpátky. Doma je doma a tohle cestování mi nedělá dobře.
- Co nadělat, tradice se přece mají dodržovat. Mě to baví, aspoň se dostaneme jednou ven a nejsme pořád zavření tady. A je tam tak krásně, a kolik dobrých známých tam potkáme! Já bych si s nimi povídal až doteď…
- Ale v mém věku mě prostě už zmáhá trmácet se tak daleko a zase zpátky.
- Nepovídej, vypadáš moc dobře, očividně jsi ve formě.
- To tedy doufám. Hlavně srdce aby bylo v pořádku. Musí nám to všem dobře znít, když je svátek!
- Určitě bude, já se tak těším!

Harz, německé středohoří, patří odedávna k místům tajuplným, magickým.
Především náleží čarodějnicím. Slétaly se na planině vysoko nad divokou říčkou Bode a vyrážely na horu Brocken, kde vládne skoro stále zima a vichr.
V lesích bloudili diví muži a obři. Na loukách vzácně vykvetl modrý květ, klíč k podzemní říši skřítků. Doly a sloje snad stále obchází duch hor, někdy škodolibý, jindy přátelský.
A pak ovšem vznikla sídla lidí. Hrady a města králů, kde se psaly dějiny, bohaté kláštery. Bohužel i dějiště krutých procesů proti čarodějnicím.
Přesto Harz stále patří jim. Dnes jako každý rok vyrážejí zvesela na své reje.

Byl vlahý letní večer, a ona dorazila do velkého města. Provoz pod karlovarskou spojkou jí vyděsil, zato sady Pětatřicátníků proplula v rozradostněném kvaltu. Teď nesměle okouní u Štruncových sadů. Stydí se za to, jak vypadá - špinavá coura ze Sudet. Co jen tady bude, ztracená, dělat?
"No, vobrátit se zpátky, to asi sotva." Najednou tu stojí druhá. Místní. Přímo nasáklá velkoměstem.
"To ne," pípne nová. "Zpátky ne."
"Tak to musíme jedině dopředu, co?" ušklíbne se místní. "Já sem ňáká Radbuza, mimochodem. Ale říkaj mi tu Radčúza," rozesměje se.
"Mže," špitne nová.
Zavěsí se Radčúze do rámě a spolu vyrazí nočním městem.

Přízrak povlával pokojem. Kroužil kolem, ohledával ostatky.
Létající lebka lenivě levitovala.
Kadaver se klonil ke konverzaci.
„Proč?“ tázalo se tělo.
Přízrak pokrčil plazmou: „Pojistný podvod.“
Létající lebka letmo láteřila: „Blázen! Bordel!“
„Nebuďte nekolegiální,“ zadrkotalo zjevení. „Můj mozek se mohl mýlit. Má máma mínila, že žmírám žízní.“
„Blbost!“
Tělo tiše trpělo.
Létající lebka se ládovala lupem.
„Odkud okusuješ okostice?“
„Moje malíčky!“ Vběhla vědma.
Drabble dostalo další dvrat.
Létající lebka litovala.
„Páni, papučprostá postava!“ ocenil ostatek.
Kránium se komíhalo kolem, jakoby jízlivě jódlovalo.
Vědma věděla vše, ovšem odmítla odpovídat.
„Na nic se neptáme,“ protestovala parta.
Epická esej explodovala. Dramatické drabble doznělo.
Konec.

Sametovou nocí se plíží tři stíny. Proběhnou dírou v plotě. Mihnou se kolem navršených pytlů s cementem a zatočí se pod hrozivou čelistí spícího bagru.
"Už jsme tu! Už jsme tu!"
"Ale kde vlastně? Kam jsi nás dovedl?"
Staveniště je tiché.
Třetí stín vycení zuby.
"Mlčte! A zapamatujte si cestu."
Druhý stín zavětří. Hlína, písek, náznak člověčiny. Nic pro ně. Anebo..?
"Nelíbí se mi tu," zakňourá.
"Však počkej," napomene ho třetí a mrskne rezavým ocasem. "Jen pár dní, než to lidé dostaví. Pak začne hostina."
Tři liščí stíny se usadí a čekají.
Nad nimi na plotě cedule VÝSTAVBA OKRESNÍ DRŮBEŽÁRNY.

YeeeHa!