Vesmír

Je 31.leden, rok 1961. Na mysu Canaveral dospěli k názoru, že je na čase, aby program Mercury pokračoval ve svých suborbitálních misích tentokrát s živou posádkou. A protože člověk je příliš cenný materiál a do výcviku a přípravy lidí se vrazilo moc peněz, mají to, jako obvykle, odskákat zvířata. Opičák Ham, kterého raketa Redstone vynesla 253 kilometrů vysoko (oproti plánovaným 185 km) a v jehož kapsli byly potíže s udržením tlaku, přestože přetížení výrazně překročilo plánové hodnoty, přežil bez úhony a ve zdraví. Přesto si šimpanz od zkušebního pilota Chucka Yaggera, který se odmítl stát astronautem, vysloužil jen posměch.

Bylo to od vás pěkně hnusný. Já vím, že jsem mrňavej, nebo teda mrňavej v porovnání s těma osmi ostatníma, a šutry s ledem nejsou zrovna v módě, dokonce ani nemám líbivý barvy, ale tak nikdo nejsme dokonalej, no ne? Já mám zase jiný klady, proč by se kolem mě jinak motalo pět příznivců, že jo. A to je víc, než má polovina hrdých nositelů jména, které mě bylo sebráno. Stejně si myslím, že průšvih je hlavně v tom, jak to mám k vám daleko a než se k vám dostala tahle má rozčilená obhajoba, uplynulo zatím skoro osm let.

Možná jsem si měla vzít mapu, ona je to pořádná štreka, takhle v zimě a potmě, to není legrace.
Třeba bych měla zastavit a zeptat se na cestu. Třeba támhletoho kulaťoučkého pána s obručí. Hm, je pryč. A co támhleten chlapák v pruhovaném tričku? Kde je ta brzda… Zase nic.
Ale tuhle slečnu v modrém poznávám.
Jsem Halleyova kometa a tudy už jsem určitě letěla. Jsem tu zas, abyste na mě mohli svést kdejakou katastrofu a udělat si ze mě symbol kdovíčeho. Mně je to fuk, já letím pryč. A tentokrát jistě trefím.
A kdyby ne, za 76 let ahoj.