DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

The Glacierheart province was never an easy place to live in. The mountains containted treasures, but to claim them from their grasp was tough. The coalminers and their families survived from day to day, from month to mont. Yet, most of them were happy, strong-hearted and devoted people.
The winter after the 'Sword of Schueler' decimated Siddamark, most of the people of Glacierheart suffered famine far worse than anything they could imagine. Hundreds of them lost their lives. But those who remained were still prepared to stand against the Army of God. To fight for the land of their fathers.

Obyčejní vesničané, kteří se chtě nechtě stali udatnými bojovníky, vesničané, kteří se stanou hrdiny písní o síle a odvaze, vesničané, kteří najednou nevědí, co dál, právě oni opatrně kráčejí troskami své vesnice. Země, která pila krev a polykala popel, je zemí jejich minulosti, nikoli ovšem zemí jejich budoucnosti. Alespoň ne té blízké.
Zeyra v dlani pevně stiskne přívěsek ve tvaru srdce. Bylo by tak snadné zahodit ho tu, pohřbít s ním svázané vzpomínky tam, kde vyrostli a odkud dávno museli odejít. Ale ona nechce.
Přinášelo naději v době válek, a naději přece nastoupivší mír jen tak nezahodí.
Nepustí ho.
Odcházejí...

Přicházeli odpradávna, ti první připlouvali v chatrných rákosových člunech a dřevěných lodích, později v majestátných korábech a nakonec vzduchem. Každý měl své důvody, proč opouštěl rodnou zemi a vrhal se do neznáma; některé vedla touha objevovat, jiné sen o lepším životě, další utíkali před zákonem, mnozí přicházeli z donucení, za trest, nebo byli přivlečeni násilím. Dobrodruhové, snílci, uprchlíci, trestanci, otroci. Nesli si vzpomínky na místo, odkud pocházeli, pod kůží zaryté obyčeje, písně a legendy, rituály a modlitby. A v jejich srdcích, živeni vírou, přeplouvali oceán také jejich bohové. A zůstávali, i když ti, kdož je přinesli, dávno upadli v zapomnění.

Tak, takhle jsem si návrat domů nepředstavoval. Žel mnohdy se představy velmi liší od reality. Ale kam jinam se podít, když svět okolo stojí jen pro pláč? Kam jinam, než tam odkud člověk vzešel. Kde učinil první krůčky životem. Kde poprvé okusil zakázaného ovoce?
Táži se pak, zda ten domov, je vskutku mojím domovem. Zda ten kraj je vskutku mojím krajem. Zda dům, jenž považoval jsem za svůj, je stále ten můj, kterýž tu byl a v dětství útočištěm byl mým? Vracím se vskutku domů? Či jen do sna. Sna dětství, nadějí, lásek a proher.
Jsem na začátku. Kam dál?

Nechtěla se vracet. Ale nemohla cestovat sama, když se Lucien záhadně vytratil (a o Peregrinovi ztratila veškeré zprávy už dávno), a tak jí nic jiného nezbývalo. Cesta na hranice markrabství jejího otce jí trvala týden. Odtamtud to k hlavnímu sídlu byly další tři dny. Cestovala v přestrojení za muže, i když si nebyla jistá, jestli to vůbec někoho zmate.
Když konečně stanula na prahu rodného domu, dostalo se jí odpovědi. Starý majordomus, který ji znal od malička, jí málem přibouchl dveře před nosem, než stačila promluvit.
Pak jí doporučil použít raději zadní vchod - nechce přece ztrapnit svého otce před hosty.

Jednoho dne, před mnoha staletími, přišli Oni. Nikdo nevěděl, kde se vzali, co byli zač ani co chtěli. Jisté bylo jen to, že během několika málo hodin zabrali Zemi. Lidstvo tehdy prchalo velmi narychlo v primitivních vesmírných lodích první generace. Jen myšlenka na odvetu pomohla hrstce přeživších přežít v prázdnotě vesmíru.
A nyní nastal čas, aby se děti Země vrátily domů.
Na orbitě se vznášela potlučená výsadková flotila.
„Výsadek započne v čase T+30.“ ozval se z interkomu rozechvělý hlas.
John McLaughin zkontroloval akumulátor plasmové pušky a začal se soukat do výsadkové kapsle.
„Zajímalo by mě, jak třeba voní takový les…“

V domě duchovního byl pěkný nepořádek. Dopoledne zkoušel dělat keramiku, ale trochu neodhadl množství materiálu. Po celém dni tu navíc zbyl strašný nepořádek a on netušil, jak a jestli to kdy dokáže uklidit, natož aby vymýšlel využití pro obří hroudu zbylého jílu.
A pak ho to napadlo. Postupně vymodeloval bytelné tělo se zabudovanou pecí. No, možná to nevypadalo úplně jako člověk, ale neměl zrovna chuť a čas si nějak vyhrávat s detaily. Už jen poslední drobnost. Rychle načmáral pokyny na šém a vložil ho Golemovi do úst.
Mohutná bytost ožila vnitřním žárem. Rabín zajásal. Od teď se bude pracovat samo.

Simbacca vždycky vnímal Miu Leptonis IV jako svůj náhradní, ale vlastně o dost lepší domov.
Těžko se mu divit, když to tak podobně měla drtivá většina obyvatel té malé a dobře schované akademie. Sebelepší kolektiv samozřejmě nemohl vykompenzovat fakt, že byli všichni shodami náhod vytrženi ze svých rodných světů a bydleli teď na nejdeštivější planetě galaxie, tedy alespoň do doby, než enkláva povýšila na další úroveň. Do doby, kdy se tamní kolektiv rozrostl cestou nejpřirozenější, do doby kdy se jedné z obyvatelek narodil zdravý a navzdory otci ve všech směrech normální přírůstek.
A komu? To je přece tajemství, děsně tajný...

Fred (dojatě): „Naše téměř rodná hrouda.“
George: „Na niž jsou naše srdce hravě hrdá, hrudi se nám dmou…“
Fred: „Skoro se z toho hroutím.“
George: „Zas bych to nehrotil.“
Fred: „Hrad našich hrodů. Totiž rodů.“
George: „Hrdinně se kymácející ve větrech času.“
Fred: „Každičké hordě nepřátel hrdinně odolal, na to bych klidně hrdlo dal...“
George: „Zkrátka, naše hradní hrouda, hroudní hrad.“
Brumbál (pobaveně, za jejich zády): „Ano, ano. Prostý projev vaší lásky ke škole. Přesto musím souhlasit s profesorkou Prýtovou. Do této hroudy byste neměli pohřbívat rachejtle. Ani Hradní hrozivé hromorachejtle. Zejména ne funkční.“
(záběr na okno; vidíme ohromující ohňostroj.)

V hospodě na rozcestí vedli tři starci spor o vznik jejich světů.
„Ten můj vznikl ze zpěvu. Vyzpívali jsme si ho kdysi dávno pod Ilúvatarovou taktovkou. Byl jsem u toho.“
„Moment. Můj svět, můj druhý svět, ten kde jsem byl na návštěvě, ten který jsem pomohl založit, zkomplikovat i zachránit, ten přece taky vznikl ze zpěvu. Netušil jsem tehdy, že lvi dovedou zpívat. Vůbec jsem věděl málo."
„Ale kolegové, nehádejte se. Buďte rádi, že má ta vaše hrouda slov a příběhů takový pěkný počátek. V naší pozemské mytologii si musíme často vystačit s mrtvolou nějakého obra a jeho tělními tekutinami.“