Josef a bratří jeho

Faraon naslouchá výkladu snů, které ho pronásledují už několik týdnů, a nestačí se divit.
„... Sedm hubených krav a sedm prázdných klasů značí sedm let neúrody.“
Šach.
Ne, bouří se v něm všechno, myšlenky víří jako písek a nedostává se dechu. To nemůže být pravda. Nemůže být. To není pravda. Je přece jeho božským právem rozhodovat o podobě reality.
A právě teď je realita příliš hlučná a plná lidí. Příliš intenzivní, to jak se do něj Josef vpíjí svýma upřímnýma očima. Ten otrok si dovoluje rozumět jeho strachu a litovat ho...
„Odveďte toho lháře zpět do vězení. A všichni vypadněte!“
Mat.

Nejlepší na manželství s Josefem Zachráncem nebylo jeho vysoké postavení, krása nebo příjemná povaha, ale vyprávění. Znal tolik příběhů o světě a o svém lidu, že i dceru nejvyššího kněze s celou egyptskou mytologií za zády dovedl uvést v úžas. A hlavně – všechny nebyly o smrti.
O sobě ale nevyprávěl nikdy. Vyptávala se na jeho rodinu, dětství, cestu do Egypta... O cestě Egyptem si už všechno zjistila a nechtěla jitřit vzpomínky na nedávné ústrky a útrapy.
Když se doslechla o příjezdu deseti cizinců, pochopila, kde může být zakopaný pes. Tentokrát neustoupila, dokud příběh nezačal z Josefa tryskat jako osvobozený vodopád.

Být mezi lidmi a přece sám, na to byl Josef dávno zvyklý.
Doma, to kvůli snům a plášti.
U Potifara, to kvůli víře v lepší zítřek.
Ve vězení, to kvůli pravomocím a šeptandě.
A teď? Proč je sám teď? Má krásnou ženu, dům plný lidí, celý Egypt na povel… No dobrá, možná právě proto.
A pak dostane nápad. Příští schůzka s faraonem nebude přísně formální „Ano, Egypt funguje, děkuji za optání,“ tři úklony a nashle za měsíc.
Tentokrát si budou povídat. Dva mocní, nadaní, osamělí. To by bylo, aby z Egypta neudělali lepší, Bohu milejší místo.
Aspoň na malou chvíli.

Byl fakticky šťastný, že ho bráchové poslali na ten jazykový pobyt. Ze začátku si dost máknul, ale pak mu jedna milá paní zařídila studijní volno. Pak už si dokázal v pohodě pokecat i s faraonem.
Když bratři přijeli za pár let na návštěvu, pohostil je, obdaroval a Simeona si tam dokonce nechal. Ať se ta mlátička taky něco naučí.
Až se uráčil dojet i Benjamin, párty zopákli. Pěkně se protáhla. Josef je ani nechtěl nechat odjet. Dokonce pro ně poslal vojáky, že vytáhl archivní víno a potřebuje pohár, který jim přibalil k darům, tak ať se jdou napít s ním.

„Co bys dělal, kdyby to nebyl zrovna blouznivý Achnaton? Poslat sny pro tebe bylo snadné, ale správný výklad, tedy výklad tou správnou osobou,“ Josef se pousmál, „závisel na tolika neznámých...“
„Byla tu i druhá možnost,“ připustil.
„Tys měl plán, který nezahrnoval egyptské otroctví, a nespustil jsi ho?“
„Všechno by se rozhasilo,“ bránil se. „Nedovedeš si představit, jak je i pro mě náročné udržet si vševědoucnost včetně druhých plánů. Když dovolíš budoucnosti, aby se štěpila, nevede to k ničemu dobrému.“
„Například?“
„Například kdybych měl slabší vůli, asi by to se mnou a Jidášem bylo úplně jinak. Tuhle alternativní realitu nechceš vidět.“

Mé děti
urovná prázdné polštáře, prohrábne rukou vzduch
budu vám vyprávět o vašich prarodičích.
nakloní hlavu a poslouchá
Ano, o dědečkovi Huij a babičce Tuij, našich nerozlučných stařečcích. Spolu v mateřském lůně, spolu v dětství, sobě zaslíbeni, spolu zplodili syna.
povzdechne si
Z rozmaru bohů se jejich syn, můj muž a váš tatínek, narodil zdráv a dožil se dospělosti, moudrosti a poct.
Až na jednu maličkost. Vaši prarodiče pocítili ze svého spojení strach, a tak učinili z Petepréa prázdného slunečního komořího, určeného velkým věcem, ne však rodinnému životu.
naznačí ve vzduchu šmiknutí
A proto jsem tu tak sama, milé děti.