Amadeus

Vzduch byl plný tónů a on je chytal chtivými prsty jako děti loví mýdlové bubliny. Snažil se je pokládat jeden vedle druhého, ale rozplývaly se mu. Veselé, melancholické, zbožné, dojemné, útěšné, vznešené, nádherné… 

Přitom pro Něho to bylo tak snadné. 

Stačila jediná myšlenka na Něj. Na toho spratka, co jen bezuzdně przní vlastní talent.

Tóny přicházely samy. Závistivé, vzteklé, trpké, bodající, řezající, pálící, spílající, vyčítající, obviňující.

Ten spratek by měl umřít. Ne umřít, moc vznešené. Chcípnout. Rozpadnout se na prach.

Tóny hnily, plesnivěly a plnily se červy. Páchly.

Bylo to Salieriho nejlepší dílo.  Bohužel osmnácté století ještě nedokázalo pochopit punk.

Ta žena se nesměle rozhlíží po přijímacím pokoji tvého bytu. Ve svých obyčejných šatech působí nepatřičně, koketní úsměv zakrývá nejistotu. Je ti jí líto.
Podává ti notové zápisy. Znovu úsměv, vypnutý hrudník.
“Manžel neví že tu jsem. Snad jsou dobré… nemáme mnoho peněz…”
Že manželovy skladby budou dobré víš stejně jako to, že dáma, která je donesla, udělá cokoli aby zajistila zakázku.
(Něco jsi ovšem před lety slíbil, že?)
Je hezká. Nikoliv dramatickým způsobem operních zpěvaček; tahle Constance je mile nenápadná. Osvěžující.
Se sebezapřením otevřeš noty. Ano, něco jsi před lety slíbil.
A nikdo neříkal, že slib bude snadné dodržet.

Fakt nechápu, proč mě nikdo nezná a o něm ví i kdejaký forman.

Cože? ... Ano, je to tím, že byl lepší skladatel než já.

Expresivně řečeno, proč složil tak pozoruhodné začátky skladeb zrovna ten prevít?

Gajdy, piano i hoboj od něj zněly skvěle. Jeho umění vše správně uspořádat mi chybělo. Chápete? No? Si?

Don Giovanni měl navíc skvělý konec; o ty jde především. Byl to majstrštyk, jaký tady do té doby nebyl.

Hrozné je, že i přes nenávist jsem si přál, abych také něco tak skvělého vymyslel.

Ale nejhorší je, že nevím, co jsem vám chtěl říct. Pomotal jsem to.

Hudba je tak krasna. Nadherna a zaroven logicka. Umi vyjadrit smutek a radost a nerozhodnost a souzneni. Je magicka. Ti, jimz bylo dano hudbu skladat, by svuj dar meli prijimat s ohromenou pokorou a nevericnou vdecnosti. Dekovat Bohu vsemohoucimu, z jehoz vule se obrazy meni na tony libe sluchu i dusi. Tak by to melo byt. Ale neni. On to tak neciti. Pro nej je hudba jen dalsim jazykem, kterym se plynne dohovori s Bohem i s poslednim zebrakem u cesty. Nezbyva mi, nez ho nenavidet. Jsem posledni hraz branici se kacirskemu proudu hudby pro vsechny. Musim skladatelskou vaznost ubranit.

*oficiální audience po dvou týdnech čekání*
"...opravdu nemohu. Zkrátka nemohu se přes to přenésti, Vaše Výsosti. Co buduje výjimečným talentem, to ničí svým nestoudným chováním. Samozřejmě, že mám pochopení pro výstřednosti. Přiměřené výstřednosti. Stále si ale myslím, že hudba, naše hudba, naše krásná vážná hudba, si zaslouží pokorné srdce. Pokora je tím, čeho se mu zoufale nedostává. Pokora, pracovitost, dochvilnost. Ach, Vaše Výsosti, vím, jak jsou jeho melodie odvážně komponované, jak jsou líbivé a jakou mají odezvu mezi lidem. Přesto bych se poníženě opovážil doporučit Vaší Nejjasnější Výsosti jiného dvorního sklad..."
"Psssst! Jeho Výsost si přeje poslechnout novou Mozartovu skladbu!"