Jak utopit dr. Mráčka aneb konec vodníků v Čechách

Jindřich seděl uprostřed člunu a vesloval.

"Lepší den na Vltavě si ani nedokážu představit!"

Jana jenom s úsměvem přikývla a dál přejížděla pohledem po hladině. Voda byla skutečně nezvykle klidná a tichá. Zatím.

"Jsi moc fajn holka, tak mě napadlo, jestli bych tě nemohl pozvat..."

"Ne! Opovaž se!" vykřikla Jana a ruka vyčuhující z vody se zasunula zpátky pod hladinu.

"...na oběd s matkou," dořekl Jindřich nejistě. "Jsi v pořádku?"

"Nevím, jestli jsem na to připravená."

"Neboj, jenom by tě ráda poznala. Samozřejmě, pokud bys chtěla pozvat někoho od vás..."

Jana na sobě cítila několik párů rybích očí.

"Zeptám se."

Jistá rodina čeká důležitou návštěvu.
„Naprosto se znemožníme. Mamá, vysvětli otci, že musí vystavit všechny!“ diktuje nespokojená dceruška.
„Hanz, domnívám se, že naše Heidi má pravdu,“ poví diplomaticky matinka.
„No jó, pořád. Abyste se z těch východňárů nezbláznily…“ zahuhlá hlava rodu.
Následuje inspekce zásob.
„Jedna, dva, tři,“ vyjmenovává pyšný majitel.
„Papá, já umím počítat!“ skáče mu netrpělivě do řeči. „Ale zdá se mi, že jich je nějak málo…“
„Ten dvanáctý se utopil dobrovolně,“ pokračuje a tváří se, že nebyl vyrušen. „Zato třináctý…“
„Žádný třináctý tu není!“
To byl problém. Každá vodnická domácnost měla mít uskladněno alespoň třináct životů.
Co teď?!?