DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

Díval jsem se na most Pavla Wonky přes svůj oblíbený suvenýr z Mali a formuloval dogonskou kletbu smůly.
Dodávky z půjčovny nebývají v nejlepším technickém stavu, a američtí kultisté, pardon, turisté, značně překračovali rychlost, takže se není co divit, že minivan dostal smyk, prorazil zábradlí a zmizel i s pasažéry v Labi.
Zanořil jsem se také a pochechtával se do masky uzavřeného dýchacího přístroje cestou k vraku s nožem v ruce – někteří se určitě chránili zaklínadly a je potřeba je dorazit. Zděšení svědkové tragické nehody uvidí jen další vlnky na hladině...
Zbývá zdržet Whateleye osobně, a to je na Coenovi.

Jednou jsem šel na procházku podél Tiché vody, jdu dál a najednou potkám své dva kamarády, kteří se koupali ve vodě. Jeden se jmenuje Jakub a má přezdívku Hrošík a druhej Tomáš a jeho přezdívka je Bobr. Pozdravil jsem je a šel dál. Po 500 metrech jsem potkal opravdového bobra a po dalších 500 metrech opravdového hrocha. Trošku jsem se bál, koho potkám po dalších 500 metrech, protože tady evidentně ožívaly mé největší noční můry. Ušel jsem dalšího půl kilometru a minul hrošici Sofii. Zamířil jsem domů, protože jsem si chtěl zahrát Fortnite a tam mě paradoxně zabil skin hrocha.

Jdu spát poslední, vstávám první. Stihla jsem jen jeden krátký sen, ve kterém se za mnou zastavil Fred a zajímal se, jak si užívám famfrpálové soustředění v Irsku. Moc ráda jsem Freda viděla, ale přitom jsem si bolestně uvědomovala, že ho přeci už vidět nemůžu. Díky, mozku.
Ráno je uhnané, dopoledne bolestivé. Od rozbřesku z nebe tiše padají galony vody. Strhaná z angličáků ("Budeme trénovat po mudlovsku!" tetelila se trenérka Harpyjí) poslouchám nářky brankářky, která je přesvědčená, že má příliš svalnatá ramena. Zacpu si pusu sendvičem, abych jí neřekla - co blázníš, vždyť jsi ta nejkrásnější holka na tomhle zpropadeném ostrově.

Ain't none of us gave it a second thought. Dunno where Cletus got that much Tannerite but when y'all are bored on a Sunday afternoon, sometimes you just wanna blow somethin' up. Jimbo thought it'd be fun to toss it into that huge waterhole near Fart Hill. Now Scooter is a gosh-darned genius, he jerry-rigged some kinda thingamajig so it could remotely asplode underwater.

Well, y'all boutta learn just how deep the still waters run. Jaysus Christ, Mary 'n' Joseph. That thing we woke up, I ain't seen that many tentacles even on them interwebs. Not that huge ones, either.

“Takové neštěstí, ještě ani šedesát mu nebylo.”
“A co ta chudinka vdova, vždyť to není ani měsíc, co se vzali.”
“Jakápak chudinka, víte co bude dědit?!”
“Peníze nejsou vše, musí to být pro ni náročné, vždyť je tak mladinká. A před rokem prvního manžela ztratila. Ten náš nebožtík jí prý od smutku hodně pomohl.”
“Slyšela jsem. Prý ten první taky byl starší a bohatý. No počkejte, jen aby to nebyla ta - černá vdova!”
“To jako že by ho jako… To? To ne, to už bych to vsadila na jeho synáčka, ten je pěknej lump...”
Opodál stojící vdova se neznatelně usmála.

Mořská hladina se proměnila v olej, na němž se škvaří odraz měsíce.
Ani vlnka nešplouchne, ani ta nejlehčí plachta se nezachvěje.
Černovous se taky škvaří, ve vlastní šťávě, v bezedné pánvi nudy.
Přechází po palubě a hledá jakýkoli nelad, nedokončený úkol, zapomenuté smítko, cokoli, co by někomu z posádky mohl dát sežrat.
Nic.
Zvažuje, zda se ze zoufalství nezakousnout do zábradlí, ale nakonec zaleze do kajuty.

Je Černovous, dokáže všechno na světě, ničeho se nebojí a absolutně nic ho nemůže zaskočit.
Ani Izzy, klečící na podlaze uprostřed místnosti, oči zavázané, ruce spoutané za zády až po lokty. Nahý.

Oběť Krakenovi.

Zabil jí dítě. Jenom protože bylo jiné, než se očekávalo.
Spolkla strach a šla ho udat. Nikdo nic neudělal. Manžel jí toho večera věnoval jen jeden výsměšný pohled.
Nemluvili spolu, nemohla se na něj ani podívat bez pláče. Jak mohl?!
Za necelý rok si pro ni přijel do letního bytu a přinutil ji s ním navštívit centrum Pramen. Ukázat jí, jak v cizí ženě proti její vůli roste jeho nový syn. Nevěděla, co dělat. Svěřila se švagrovi, manželovi svého bratra. Oba byli tiší trpící, našli se. Zničí Pramen. Zradí své vznešené rodiny i své čistokrevné muže. Hlavně své čistokrevné muže.

Byla pouhým nástrojem, neměla vlastní hlas.
Nepotřebovala ho. Rodina nepotřebovala, aby ho měla. Nemoci mluvit pro ní představovala klec. Osamělost. Stejně nikoho nezajímala. Nikoho neměla. Využívaná rodinou jen na špinavou práci.
Dívala se na něj zpod kápě, tvář zakrytou šátek. Stála za ním. Věděla, že se blíží jeho poslední minuty. A to díky ní. Nemohl jí slyšet. Udělala to už tolikrát. Naučila se být přízrakem, být neviděna. Neslyšena.
Teď se do té klece dostala znovu. Myslela si, že to má za sebou, že svůj hlas našla a jen tak ho neztratí. Spletla se. Vzpomínky se vrátily jako první. Slzy následovaly.

S postupujícím večerem rozjařenost osazenstva rostla. Fanfaronští nebelvíři se trumfovali, kdo více vydrží , runda střídala rundu, Ogdenská whisky Glenfiddicha. Jen Denis se držel zpátky, pracovní problém stále na zřeteli. Ke všemu se mu nedařilo promluvit s Hermionu, která držela krok s ostatními. Bude vůbec použitelná?

Naštěstí Denis, znalý nebelvírských čtvrtků, si sebou pro všechny případy vzal flakonek s lektvarem střízlivosti Tichá voda.

Konečně se Hermiona vydala na Dámy. Při návratu ji odchytil: „Potřeboval bych s tebou něco probrat,“ a podával jí elixír.

„Není třeba,“ s úsměvem odmítla fiolu, „co potřebuješ?“
Vyklopil vše, o Mariettině liknavém postoji i bojovnosti Marthy Starkové.