Četník ze Saint Tropez

Když na sebe vzal uniformu, byl tak nějak smířený s tím, že se někdy může ocitnout v nepříjemných, ba až nebezpečných, situacích. Rozhodně ale nepočítal S TÍMHLE.
A samozřejmě, při jeho vrozené smůle na něho vyšel ten nejhorší úkol. (Nebo to možná bylo tím, že na něj byl šéf od samého začátku zasedlý.)
Slunce se nedávno přehouplo přes vrchol své dráhy a rozpalovalo písek na pláži, kde si v noci připravil půdu. Mise, na kterou tak dlouho trénoval, byla odstartována.
V křoví začal odkládat oblečení, až nakonec žádné nezbylo.
Zakrytý pouze novinami vykročil Lucien Fougasse vstříc vítězství nebo smrti hanbě.

Pozoroval cvičící, potící se, vzdychající, udřené podřízené.
Jen houšť. Přesně jak je to v tom přísloví. Teď se sice zpotí, ale je to nutné pro úspěch celé akce. A ta akce úspěšná bude, o to už se postará. A s akcí bude úspěšný i on.
Blaženě zavřel oči a představil si budoucnost: Pochvalu od velitele. Později přímo od plukovníka. A možná, že... Zasnil se víc. Spatřil tvář prezidenta - osvoboditele, v jeho rukou bílou pěticípou hvězdu Légion d'honneur...
"Šéfe, teď."
Stiskl stopky. Dvaatřicet sekund. Zatraceně moc. Takhle to nepůjde. Vidina se začala rozplývat.
"Jste pomalí. Znovu! Fugasi, ponožky! Ty ponožky zrychlit!"