DMD č. 18. pro 18. 4. 2017. Téma: Těžko na cvičišti lehko na bojišti

„Tati?“ Vzhledem k láskyplnosti jejich vztahu podivné oslovení. Naučené.
Vzhlédl od pergamenu.
„Chtěla bych mít seznam svých budoucích spolužáků.“
„Proč?“
Protože se bojím.
„Všechny důležité spolužáky znáš.“
No právě. „Nechci ztrácet čas seznamováním s těmi ostatními.“ Modlila se, aby se jí nerozhodl číst v mysli.
„Nechám pro něj poslat.“
„Děkuju.“
Všechny se naučila nazpaměť.
Abbottová, Hannah. Brownová, Levandule.
Po nocích jí před očima tančila písmenka.
Potter, Harry. Goldstein, Gregory Anthony!
Ji všichni znali, všichni ji viděli vyrůstat na stránkách novin a časopisů.
Finch-Fletchley, Justin. Turpinová, Lisa. Weasley, Fred Ronald!!!
Potřebovala znát je, aby si nepřipadala jako figurína vystavená ve výloze.

,,Těžko na cvičišti, lehko na bojišti." hlásal generál Machette. Jeho vojsko bylo nejsilnější v západních zemích, ačkoli nebylo nijak početné, bylo složeno z těch nejlepších.
O jeho armádě se říkalo, že je složena z mrtvých. Prázdné tváře mechanicky se pohybující k cíli.
Do armády generála se hlásí ti největší odpadlíci, muži zničeni životem, zklamáni a mrtvi.
Každý se ptá, jaké je tajemství výcviku a odpověď je prostá. Již při výcviku vojáci doslova bojují o vlastní život, žádné smilování, ostrá munice a čistý pud sebezáchovy.
Jak to bývá v mnoha aspektech života, slabí se vyselektují a zbydou nejtvrdší diamanty... Vražedné diamanty.

Čas pomalu i rychle utíká a nervy pracují. V jednu chvíli přesvědčená, že to nezvládne, nestihne, že je to moc těžké, že vlastně nic neví. O pár minut později se úspěšně opanuje pocitem, že to bude v pořádku a není to nic, co by nezvládla. Tyhle chvíle netrvají dlouho, špatné převažují.
Žaludek stažený, nemůže jíst, nespala.
V hlavě prázdno.
Zkouší se modlit, hledá energii, prosí vesmír. To vždycky pomáhalo.
Prožívá ty nejtěžší chvíle – žije v nejistotě.
Pak se otevřou dveře a ona překročí práh.
Čas najednou utíká rychleji a vše je mnohem snazší, než si myslela.
Má to za sebou.

Dostal strach. Jen tak nějaký alkohol na to nestačí. Musí k Jankovi na pivo. Musí se mu svěřit.
„Ten starý nesnesl pohled na krev, tu comprends? Sans sang, sans poprava. Co když tomu novému nevadí a já pšídu o místo?“
„Buď to nech osudu, nebo začni zkoušet, co sneseš.“
Káťa se nejistě zašklebí.
„Je ne sais pas...“
„Pokud se pamatuju, nařezat někomu holí ti nevadilo. Tak začneme tím. Večer. Spolu.“
Janek nemá na klozetě jenom pohádky. Jedna z těch knih je provede spoustou malých způsobů rozkoše, bolesti a poslušnosti.
Pokud to jednoho dne bude potřeba, královský kat vykoná svou povinnost.

Každá kulka ve cvičném terči (představte si nepřítele) byla tíživá. Bylo hrozné učit se vidět zneškodněného protivníka a ne potenciálního pacienta.
A potom byl v opravdové válce.
A potom byl znovu ve válce.
"Pošuk si zase hraje na Boha vševědoucího," ozvala se rozčileně Sally.
Ano. Sherlock a jeho potřeba vědět více než ostatní.
Ale Bůh toho má daleko víc. Koná, jak se mu zlíbí.
Nemilosrdně zastřelil Jeffa Hopea pevnou rukou. Pak o tom vtipkoval.
Kdo si tady doopravdy hraje na Boha, pomyslel si trpce.
Ale navenek se jen usmál a šel vysvobodit detektivy Scotland Yardu ze spárů svého šíleného génia.

Odrazím dalšího protivníka a zapotácím se. Využije toho a skočí po mně. Smykem se na svahu sklouznu a seknu mu po třísle; minu. On padá. Jak se ráně vyhýbal, ztratil rovnováhu. Sotva stačím zahodit zbraň, než mě smete.
Když mě Dhúkara ujistí, že jsem ho nezranila, uleví se mi.
,,Bojíš se, abys nepříteli neublížila?“ ptá se posměšně.
Kopnu skučícího člověka do kolene. Konečně na zemi; přiskočím a ukončím jeho kvílení. Právě včas, Gondořan za ním se rozpřahuje těžkým mečem. Nastavím mu šavli. Předloktí rozseknuté po délce. Jestli nevykrvácí, šaršoun už nezvedne.
Chcípni, nájezdníku.
Zaváhám. V Isildurově vojsku jsem zahlédla Divoké.

Když mi Van Vren usekl ruku poprvé, byl jsem z toho vážně zklamaný. Přeci jen, ta ruka byla moje! Jo moje! Přesně! Když mi ji ale usekl asi po páté, začal jsem si na ni dávat pozor. Jasně, být upírem má své vlastní výhody. Třeba, že vám ta useknutá ruka prostě doroste.
Když jsem o necelý rok později cvičil s Karolínou v základně našeho klanu, vzpomínal jsem na to, jak mě tenkrát na lodi paní Dao jeden z Druhé rasy mučil a připravoval mě na to, jak ho jednou určitě s radostí zabiju.
O měsíc později se má ruka pomstila.

"I má babička by to zvládla rychleji, ty nulo," zařval mu seržant Brackett do ucha.
Nádech, výdech. Každá vteřina byla agónií.
"Tak co slečinky, líbí se vám naše malá marsovská procházka?"
Jenom zaúpěli.
Nejednou zakopl a upadl. Věděl, že je to konečná.
"Tak co, lehárko?" seržant stál nad ním, "stačí říct, pošlu ti pro odvoz, můžeš se zašívat v té největší prdeli na okraji galaxie."
"To by se ti líbilo, ty hajzle," zašeptal.
"Ano to líbilo! Vzdej to, taková špína nikdy mariňákem nebude!"
"Ne."
"COŽE?"
"Ne, pane!"
"Tak si tu přestaň honit a padej!"
Ten parchant nad ním nevyhraje. Vstal.

(...) Vzpomínám, jak při výcviku tvrdili, že „těžko na cvičišti...“. Nedovedu si představit pitomce, který druhou část říká vážně tváří v tvář skutečnosti, že– Řekněme, že nikdo z pacientů to „lehko“ nepotvrzuje.
Ale neboj, tati, někdy to skoro není tak zlý. Obvykle když s něčím destilovaným sedíme před stany (když zrovna člověk nepřimrzá k zemi) a hrajeme si, že jsme jen děti na táboře, teda až na ten alkohol... anebo možná i s ním.
Zrovna teď září hvězdy, komáři jsou téměř mírumilovní a já chci věřit, že po klidné noci nás čeká ráno, kdy naší největší starostí
Přestal psát.
Vrtulníky.
Samozřejmě.

Generál Koudelka, zasloužilý veterán, se řezavě zasmál: „Máme pro vás připraven první testíček. Taktická a strategická část je jasná - autobus Karosa. V autobuse je 32 kaštanů, z toho několik nejedlých. Úkol první, najít je.“
To nám neřek, že jeden bude mít nůž, jeden střelnou zbraň, dva pepřák, a za tím posledním budu muset běžet 1200 metrů.
Druhý den začal topením koťátek a štěňátek, a dalšími testy okoralosti srdce.
Třetí den už byla jenom teorie - terminologie a exekuce. Vše jsem to dal.
Takže teď sedím na Doplatkové pokladně, Na Bojišti 5, Praha 2 a směju se vašim výmluvám o zapomenuté jízdence.