Kůstek

“Barnabáši, dej pac!”
“Zmlkni, Švando! Tahle stodola stojí přímo uprostřed Sudové! Chceš, aby tě někdo slyšel?”
“Ale podívej, jak mu to jde,” jásal Švanda, i když trochu tišeji, a rumploval tlapou krysáčího mláděte. “Je to rozenej talent!”
Ferda Kůstek ztěžka dosedl na balík slámy. Nešlo mu to na rozum.
Krysáci jsou nebezpeční tvorové s vražednými instinkty. I mládě je mohlo vmžiku rozsápat na kusy. Tak jak to že Švandovi právě olizuje nos?
Je to snad nepovedený krysák, ostuda svého rodu?
Nebo je to Švandou, který ke každému přistupuje naprosto bez předsudků, připravený být přítelem komukoli?
Barnabáš olízl nos i jemu.

“Krysácííí!!”
“Utíkejte!!!”
“Ne! Otočte se! Za mě, bábi a Trnko!”
“Čmuch, grrr! Vydejte princeznu!”
“Nikdy, vy bando srabů! Bando vypelichaných krbových předložek!”
“Grrr… Ukážeme ti, kdo je tady pánem!”
“Tak pojďte! Tumáš, tumáš, tumáš! Jak se vám líbí moje držková, pitomečci?"
“Ssss… Jsem Králpes a zabiju tě!”
“Teď jsem se ale naštval! Dej mi to párátko, obludo libová! A dívej! Támhle tvůj první zub letí, a za ním druhý, a třetí!”
Ferda Kůstek se neklidně otočil na posteli a otevřel jedno oko. Nebylo by to špatné, být na chvíli alfasavcem, pomyslel si. Aspoň na chviličku… Ale to už zase spal.