DMD č. 30. pro 30. 4. 2014. Téma: Pac a pusu

„Jedno vám nemůžu upřít, 007. Jste vynalézavý. Každý den si dokážete najít nějaký nový a neotřelý způsob, jak to vybavení poškodit.“
„Úplně ne,“ řekl jsem. Koneckonců, tenhle kus výbavy pořád ještě držel pohromadě. Skoro fungoval. Víceméně.
„Ta vysílačka je OHOŘELÁ. Jak můžete spálit něco, co máte celou dobu v uchu? Víte co? Nechci to vědět. Život je už tak dost komplikovaný.“
„Ehm, Q?“
„Co.“
„Ještě pro vás něco mám.“
„Oh. Nějaký kousek, který to čirou náhodou přežil?“ Ušklíbl se.
Já se usmál. A usmíval jsem se ještě víc, když tu krabičku od Earl Greye otevřel.
„To je,“ zašeptal rozechvěle, “Kuvík?“

Řítíme se po BR319, nejšílenější dálnici na světě. Překročit desítku znamená riskovat, že do nějaký díry zapadnem tak dokonale, že už nevypadnem. Asfalt tu zbejvá jen výjimečně, většinou jedem po červený hlíně. Stavíme mosty. Leje jak z konve, všude se dělá bahno a Poláci maj auto v hajzlu. Zastavujem, opravujem. Zmoklej Marek z motorky vesele vykládá, že neví, co tu dělá, lebo takéto palmy majú aj v Košiciach.
Pár let potom, co tuhle dálnici dostavěli, si ji vzala voda. Vede tisíc kilometrů amazonským pralesem.
Uprostřed stojí benzinka, krásnej zakonzervovanej artefakt sedmdesátejch let.
Tak pac a pusu. My jedem zas dál.

"Drahý Harry,
doufám, že se máš dobře. Velice mě mrzí, jak to nakonec dopadlo. Rád bych ti býval poskytl šťastný domov. Obzvlášť teď, když vím, co tě čeká.
Prosím, slib mi, že budeš opatrný a nebudeš se bezhlavě vrhat do žádných dobrodružství.
Přikládám ti fotku tvých rodičů. Vlastně jsi na ní také, když nad tím tak přemýšlým, jen o tobě tenkrát ještě nevěděli. Byl to hezký den.
Asi si to nepamatuješ, ale opravdu tě moc milovali.
Pac a pusu,
tvůj Tichošlápek
P.S.: Ty blechy tentokrát koušou nějak víc, kdybys mi proti nim poslal lektvar, byl bych ti neskutečně vděčný.

Prý nikdo není tak chudý, jako literární překladatel.
Jak se to vezme.
Když příběh i autorův jazyk vzdoruje, vzpírá se a příčí mezi řádky... je to správné peklíčko... a mizerně placené.
Ale občas se přihodí, že si sednete.
Sice stále hlídáte ohrádku větné struktury a stylu, aby vám z ní neutekl nějaký idiom, nebo se dovnitř nevloudil vetřelec anglicismus v rouše zdánlivého úzu, ale postavy vám přilnou k srdci.
Žijete, dýcháte a trpíte s nimi.
Pak je těžké dát jim za poslední stránkou pac a pusu a navždy se rozloučit.
Zbude vám jen tiše doufat, že autor napíše další díl.

Na vlakovém nástupišti se hemžily davy lidí, hekticky se snažíce najít přidělená místa v evakuačním vlaku. Desítky rodičů se loučily se svými dětmi.
„Dávej pozor na svoji sestřičku, sám dobře víš, že se o sebe ještě nedokáže sama postarat. Teď se z tebe stává chlap, spoléháme na tebe.“
„Mami, proč musíme pryč? Já nechci. Chci zůstat s vámi.“
Hoch začal natahovat moldánky.
„Na venkově budete v bezpečí. Čekají na vás hodní lidé, kteří se o vás postarají. Slibuji, že se uvidíme, co nejdřív to půjde. Ale teď už běžte.“
Na schůdcích se hoch naposledy ohlédnul skrz slzotok na své rodiče.

Když překročil průsmyk, zastavil se a pokochal se výhledem. Úzký pás lesa, jezero, obezděná zahrada...
Chrám.
Zdroj, zdroj něčeho zvláštního. Ohnisko odporu. Tak nedotčený, klidný... bezbranný? Jak se jen můžou opovážit stát proti němu? Dodávat stále nové bojovníky?
Měl plán. Sestoupí dolů. V lesíku si krátce zdřímne a ráno, ještě před svítáním, projde dovnitř.
Sám.
K tomuhle útoku nikoho nepotřeboval.
Vykročil do údolí.
Odkudsi z dávno ztraceného podvědomí se v jeho hlavě vynořila slova: „Je čas udělat dětem pápá.“ Usmál se. Velice trefné.
Zítra budu vládnout Ostrovům!
Nevěděl. Netušil.
Pozítří si Ostrovy budou vládnout samy.
Je čas udělat Smrtonošovi pápá.

Tony neměl v plánu u tety zůstat moc dlouho, protože se bál, že by už neodešel. Vyběhl do svého pokoje pro kabel, aby jim mohl ukázat fotky, ale nemohl ho vůbec najít. Cris mu přišel pomoct. Místo kabelu ale Tony našel dopis adresovaný jemu od jeho mámy. Byl přesně patnáct let starý, ale pořád čitelný. Tony si pečlivě prohlédl rukopis a přečetl si to. Na konci dopisu bylo napsáno: Pac s pusu, Máma. Tony si hned vzpomněl, jak jeho máma všechny dopisy pro něj podepisovala právě takto a jak vždy byla v obálce schovaná nějaká sladkost.
"Mám ho!" zakřičel Cris.

Ahoj mami a tati,
Děkuji za sovu! Omlouvám se, jestli odpověď dorazí pozdě, ale ta trubka Pušťátko se při přistání málem utopilo v dýňovém džusu.
Jak už jste tedy slyšeli od Jamese – Moudrý klobouk mě zařadil trochu jinam, než jsem čekal. První dojmy ale zatím jsou – úžasné. Už jen proto, že jsem konečně v Bradavicích. Jsem taky rád, že James kecal o vstupní zkoušce bombami hnojůvkami.
Ve vlaku jsem potkal pár zajímavých lidí. Jeden kluk (bohužel jsem zapomněl jeho jméno, moc ho zamumlal) mi půjčil svoji úžasnou Metafyziku metamorfózy!
Musím běžet, letí sem Protiva. Ještě napíšu.
Pac a pusu,
Albus

Ale to ti povidám, dřív to mezi náma takovýhle nebejvalo. Chodil za mnou, aby máma nevěděla. Naši mě tenkrát hlídali, žádný jako dneska! Jo, to bylo facek! Ale mysliš, že mu to vadilo? Prdlajs. Byl celej dočista říčnej. Na rukou by mě nosil! Von mi dokonce napsal dopis, tenkrát.
Prej: Když si mě, Maruško, vemeš, budeš se se mnou mít jak v ráji. Přijď večer do lesejka. Pac a pusu, tvuj Jarda.
Úplnej romantik, kam se hrabe Žofré. Taky měl pěkný vlasy, skoro až na ramena. A pěkně voněl.
Dneska?
Má místo mozku z piva kostku.
Prej: Si jedu, čau!