The Last Guardian

Jak postupoval den a slunce plulo po obloze, stín bílé věže se plížil po stěně údolí.
Tricovi už za tu dobu, co se spolu uvězněni potloukali propastí, dorostly jeho tyrkysem zářící růžky a zahojila se mu polámaná křídla. Chlapec začal přemýšlet o tom, že by se snad dalo i někam doletět. Už jednou trochu popoletěli, když jim hrozil nebezpečný pád. Rozhodně to ale není na nějaké velké akce. Chce to dostat se co nejvýš, a na vrchol bílé věže, která údolí stráží, doplachtit. A tak šplhali a šplhali, až se jednoho dne dostali opravdu vysoko. Dost vysoko a dostatečně blízko.

Tak poslouchej, ty přerostlá obludo! Když jsem na tebe naposled dala, tak jsme se museli vracet zpátky, třikrát jsme se zabloudili, celé to obešli a objevili se na tom samém místě, vyplýtvali jsme tolik času, že jsme stihli potkat Sněhurku i s trpaslíky, viděli dva jednorožce, potkali Perského prince, Maria, Laru z let 96 i 18, prožili klinickou smrt, viděli tučňáky na Severním pólu, byli jsme svědky pádu Atlantidy, návratu Ježíše Krista a Jágrova posledního utkání!
...Metaforicky řečeno, samozřejmě.

Obluda nepřestávala hrabat do kamenné zdi.

Fajn, tak já se jdu teda kouknout...
No to mě podrž... fakt je tam otvor.

Čím blíž jsem k nebi,
tím víc se třesu
tuhle tíhu neunesu
tíhu naděje a vzdušných zámků
i ty už máš na kahánku

Nevidím do dáli
mlha zalila čirý vzduch
asi jsme prohráli
je to jako bludný kruh

Jdem tam, kudy se cesta otvírá
kde řidší je vzduch, tam odvaha usíná
a jak z nicoty pádu věž se tyčí
moje ego němě křičí

Jako provazochodec nad životem balancuji
v dáli skály klidně plují
koukám na tohle místo, tak děsivě krásné
struna, po které jdu, brzy praskne

Až do chřtánu zámkům budu se řítit
prosím tě, příteli, snaž se mě chytit