DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2019.

Procházela rumovištěm, slunce nad hlavou, paprsky blyštící se na ostří zahradních nůžek v košíku. Hledala pelyněk. Obvykle ji při sběru bylin naplňoval klid, klid samoty, která nebolí. Ale tentokrát... Musela myslet na sestru a srdce se jí svíralo. Nezvládla ji ochránit tak, jak sama sobě slíbila. Tohle se nemělo stát.

V zimní zahradě na pracovním stole porcovala pelyněk. Možná ho nebude třeba. Možná. Snad. Všichni si vždycky mysleli, že je ta slabší, vždycky ji podceňovali. A platili za to. Nakonec ano. Nikdo neubližuje její sestře.

Vařila odvar z pelyňku. Už jí ublížili, ale ona se postará, aby nemusela trpět více.

Krajánkům, poutníkům nebo bardům a vůbec všemu putujícími lidu je ouvej, když se nemá kde schovat před slotou a nečasem.
Ani naši dva mládenci na tom nebyli jinak. Tehdy se k sobě tiskli pod chatrným přístřeškem, zatímco déšť či sníh jim pronikal za límec, a utěšovali se představami o krásném teplém domě, s hudebním pokojem a útulnou ložnicí.

Teď v podobném obydlí, na knížecím hradě, nedobrovolně přebývali, ale s chutí by ho vyměnili za jakýkoli vzdušný zámek, který si vysnili, jen aby byli zase svými pány. Ale jak chcete utéct, když v patách máte nejen stráž, ale i sledovací kouzlo?

Alice sedela na schodech ministerstva. V ustech mela horkou pachut pelynku. Bylo ji jedno, ze se po ni lide otaceji. Vzpominala na dobu pred sesti lety. Na ovzdusi nabite emocemi. Na nejkrasnejsich par mesicu ve svem zivote. Vzpominala, jak po letech strachu najednou srsela energii a radostnym ocekavanim. Ani trimesicny pobyt v nemocnici ji nezlomil, cekala zazrak.

A zazrak prisel. Za tri roky nemela uz ani na najem.

Jedina nadeje? Socialni davky z ministerstva. To ponizeni. A v komisi?

Sedeli tam oba. Porevolucni majitel cinzaku a namestek, ten, ktery ji tenkrat, pred sesti lety, obuskem zlomil ruku a vyrazil oko.

Ianto kreslil prstem na Jackově holé hrudi malé kroužky, v očích smutek. Jack zíral na strop potemnělé ložnice a pravou rukou, na které měl Ianto položenou hlavu, druhého muže objímal.
„Jacku?“ zašeptal Ianto.
„Hm?“ zamručel Jack.
„Jak to vidíš s námi dvěma? Jako budoucnost,“ vyhrkl mladík nervózně.
„Ianto, já…“ nevěděl Harkness nahonem, co má vlastně říct.
„Jacku, miluju tě.“

Kapitán zíral na prázdnou láhev.
Nikdy mu to neřekl nazpět. Choval se k němu tak povýšeně.
A teď by přitom cokoli vyměnil za to, aby mu mohl říct, že ho miluje.
Dal by cokoli za to, aby mohli být spolu. Navždy.

Vyhublého kozla Ferdíka jsme zachránili z krutého zacházení. Kozel u nás ale odmítal cokoliv žrát. Buď postával v rohu chlívku, anebo se bezduše ploužil po dvorku. Vypadalo to s ním bledě.

Máma dostala spásný nápad. Zanedlouho u nás zastavila dodávka. Vyšel z ní pohublý, prošedivělý poník. Jakmile ho Ferdík spatřil, zamečel, zatočil ocáskem a vesele k němu doskákal. Přátelsky se dotkli čumáky. Ferdík poníka křepce dovedl do chlívku a oba se s chutí pustili do připraveného sena.

Od mámy jsme se dozvěděli, že poník pochází ze stejného statku jako Ferdík. Spojenci v bídě a utrpení. Přátelé.

Konečně jsou zase spolu.

She looked up, tears running down her face stricken with disbelief and fear. She struggled feebly against the restraints.
"Why? Why are you doing this? And why me? I thought you were my friend!"
He chuckled while sharpening the knife.
"I suppose you're expecting to hear some sob story about childhood abuse, a pedo uncle or something like that. Or maybe that I've always loved you, but I knew you would never see me as more as a friend, and this is the only way that we'll always be together."
He chuckled again.
"The truth is, I just like killing."

Eva vešla se stohem papírů a uviděla Jaroslava s hlavou ve dlaních.
„Co se stalo?“
„Ten telefon,“ řekl zdráhavě. „To byl Jarmilin otec. Prej jen sedí na kanapi, brečí a kouká na telenovely.“
Zahleděl se z okna. „Potkal jsem ji na nějaké večeři. Byla to láska na první pohled,“ křivě se usmál. „Do týdne se ke mně nastěhovala. A byli jsme pořád jen spolu. Jenže pak měl otec mrtvici a musel jsem převzít podnik – spousta práce, zodpovědnost…“
„Nechápala to?“
Zavrtěl hlavou. „Navíc matka chtěla, abychom se vzali. Já to chtěl, moc, a ne kvůli matce.“ Znovu sklonil hlavu do dlaní.

Půjčit si v pěti lidech auto se jevilo jako skvělý nápad.

Poloostrov Baja California jsme sedmimístným bourákem projeli tam a zpět, kamarádka horalka je zkušená řidička. Otestovali jsme, co všechno takový ne úplně terénní stroj dokáže. Místa bylo dost, cena příznivá, pohoda.

Druhé auto měl být džíp s náhonem na všechna čtyři, do hor kolem Měděné soutěsky vhodný. Místo něj jsme nafasovali pickup, takže jsme batohy vozili na korbě zabalené v pytlích na odpadky, aby se na prašných cestách nezničily. Horší byl nedostatek prostoru. Ponorková nemoc se na konci druhého týdne projevovala dost silně a stísněný prostor situaci rozhodně nevylepšoval…

"Pozvedněme číši na revoluci, svobodu a přátelství!" zvolal Laurens a všichni si se souhlasným hulákáním připili.

Alexander Hamilton se usmál. Byl v New Yorku teprve chvilku a věci se vyvíjely lépe než by čekal. Když mu zemřela matka a on se musel zaopatřit sám, soustředil se hlavně na přežití. Snažil se vydělávat za živobytí a rozhodně nepočítal s tím, že se na něj lidé složí, jen aby získal pořádné vzdělání.

A teď byl tady a účastnil se revoluce, nejen to dokonce si našel přátele! Pokořit Anglii se jim sice zatím nepodařilo, ale vinný sklep ano a to pro dnešek stačilo.

"Podívej, co jsem dostal!" volal Petr a nesl přes rameno jakýsi obrovský balík. "Vyřazenou oponu z divadla. Poctivý bavlněný samet. A je toho spousta," smál se a shodil balík na zem tréninkové místnosti.
"Počkej, ty z toho chceš udělat ten renesanční kostým?"
Kývnutí.
"Ale to musíme mít nejdřív střih. Kde ho chceš vzít?"
"No jo. Napijeme se na to a něco vymyslíme."
Václav otevřel skříň a vzal lahev vína.
.
.
.
O notnou chvíli později se pod stolkem válely 3 lahve Sklepmistra a dva přátelé stále zírali na oponu rozloženou na podlaze.

"Víš, co? Lehni si, já tě obstřihnu!"

A bylo vykonáno.