Obdarujte Ebženku! Vyzkoušejte drabble!

Dawn of an age long passed.
Fading path in deep woods.
Peculiar tracks.
Disturbing calls.
Prince in white mail on a silver horse.
Rides the track.
Sees the lair.
Fights the beast.
That cannot be beaten by mortal man.

A murder of crows assessing the scenery.

"There are not many of them left, ya' know, Julie?”
“What...”
“Used to play with her as a child, ol' Dworkin took me 'ere. Was kinda fun.”
“It...”
“She. Ya' mauled her a bit, but she'll be fine in a while... Wanna better challenge? Like fighting ya' equal?”
“Gérard...“

Zamyšleně hleděla na obraz, když přišel hrabě.
„Poraďte mi. Mistrovské dílo, dokonalé barvy. Ale nechápu, co to má být? Zelený kůň?“
Zatvářil se překvapeně. „To je pochopitelně drakůň. Kříženec draka a koně. Neslyšela jste o nich?“
„Proč tu máte takový nesmysl vyobrazený?“
„Má rodina je chovem drakoňů proslulá!“
Sanie zamrkala. Konečně se potvrdilo, že hrabě je cvok.
Jenže najednou ji vedl celou zahradou, do zadní části – za keřem se ukrývaly stáje a v nich… zelené, šupinaté potvory s koňským tělem a ještěří hlavou, s kožnatými křídly, které hraběte vítaly láskyplným šťoucháním.
Ach bože. Hrabě jí určitě dal něco do pití.

Ujížděli jsem z vysoké věže, kde jsem byla uvězněna. Naštěstí pro mě přijel můj jednorožec, Herold. Když jsme projížděli skrz mraky, přišlo mi, jako bych tam byla poprvé. Po přistání jsem slezla z Herolda a rozběhla se domů. Teď už to můj domov nebude, sbalila jsem nejnutnější věci, rozloučila se s těmi ostatními a vyrazila ven ze dveří, naposledy. I Herold se smutně podíval na starý dům, než jsme se znovu vznesli. Letěli jsme směrem od vězení, neměli jsme žádný plán, chtěli jsme jen pryč. Naposledy jsem se podívala na náš dům a potom už se soustředila jen na útěk.

Vidina toho, že se vyspí ve své vlastní posteli ho hnala kupředu, i když slunce již zapadlo. Vesnice už nebyla daleko. Široká stezka byla suchá a chladný větřík si hrál ve vlasech. Zničehonic se vedle cesty za houštím ozvalo krátké zaržání.

Rozhlížel se, ale nic neviděl. Když se opět podíval na cestu před ním, tak tam stál velký, černý kůň. Odfrkl si a otočil k němu hlavu. Oči mu žlutě svítily. Snad se to pocestnému zdálo, ale kůň promluvil.

„Tvůj dům už nestojí, poutníče. Nemáš už domov. Vesnici vypálili. Otoč své kroky.“

Než se stihl vzpamatovat, kůň byl neznámo kde.

Jak postupoval den a slunce plulo po obloze, stín bílé věže se plížil po stěně údolí.
Tricovi už za tu dobu, co se spolu uvězněni potloukali propastí, dorostly jeho tyrkysem zářící růžky a zahojila se mu polámaná křídla. Chlapec začal přemýšlet o tom, že by se snad dalo i někam doletět. Už jednou trochu popoletěli, když jim hrozil nebezpečný pád. Rozhodně to ale není na nějaké velké akce. Chce to dostat se co nejvýš, a na vrchol bílé věže, která údolí stráží, doplachtit. A tak šplhali a šplhali, až se jednoho dne dostali opravdu vysoko. Dost vysoko a dostatečně blízko.

Dvé hlav se naklánělo nad košíkem a myšlenky se točily kolem jediného - kde teď narychlo sehnat pořádné špunty do uší.
"Mám to, je to wyverna," snažila se hluk překřičet vyšší z obou hlav.
"Myslíš? Na to je málo šupinatá. Spíš je to bruxa."
A hlavy zase daly hlavy dohromady. "I ne, na bruxu nám zatím málo pije krev."
"Není možné, že se nám tady omylem objevila meluzína?" To znělo velmi věrohodně. "Tak tedy meluzínu jsme si přinesli, no to bude radost."
"Ehm, mami, tati, jste fakt trapný, chudák nová ségra," ozvala se třetí, právě přišedší hlava. "Copak nepoznáte kořen mandragory?"

Z chodby sledovali, jak na nádvoří profesorka McGonagallová čelí velmi rázně a velmi mudlovsky vyhlížející ženě, svírající lepenkovou krabici.
„Jak jsem se sem dostala? Teď jsem vstoupila z auta! Chci mluvit s chlapem, co dal v Tescu našemu Erniemu 'mazlíčka'! Velmi nezodpovědný přístup!“
Krabice výhružně zasyčela a z otvorů na bocích se vyvalil namodralý dým.
„Wyvern,“ podotkla Střelenka, „Jsou malí, ale strašně vzteklí.“
„Samozřejmě ho převezmeme a škody…“ začala smířlivě profesorka McGonagallová.
„Převezmete? Já chci vědět, čím mám mazat suché šupiny a co zabírá na průjem!“ mudlovská dáma si odfrkla. „Přece si nemyslíte, že nechám Bublinku na takovémhle divném místě!“

Knížka byla stará, plná fantaskních obrázků. Titty jí listovala opatrně. Před večeří ji opatrně uložila do stanu a tvářila se zamyšleně.
„Co myslíte, jsou někde skuteční draci? Nebo jednorožci?“
„Samozřejmě, že ne,“ řekla Zuzana.
„A co když ano?“
„Já viděl takovou fotografii,“ zamyslel se Rodger, „tam byla ryba s rohem. Jako jednorožec, ale ryba, ne kůň.“
„To musel být narval,“ řekl John.
Večer našli Titty u stožárního stromu, jak dalekohledem prohlíží hladinu jezera.
„Koukám po tom vodním jednorožci,“ oznámila. „Myslíte si, že ho potkáme?“
„Ne, narval žije jen v moři.“
„To je škoda.“
Titty si na jednorožce bude muset počkat.