Údolí Shatheků

Paul se Zedem šli snad věčnost. Cesta se z bílé začala pomalu barvit do oranžova. Pomalu sestupovali níž a v dálce viděli, že se cesta rozšiřuje v prostor. Po čase viděli i obrysy budov a postav.
...
Zed zaklepal na nejhonosnější budovu co našli. Dveře se pootevřely.
„Tak kde budeme bydlet?“ vychrlil na ně Zed rovnou. "Chci to nejluxusnější, co tady máte!"
„Kdo sakra jste, abyste si kladli podmínky?“ ozvalo se zevnitř. Ze dveří vystoupila rohatá postava.
„Uhodli jsme hádanku, zasloužíme si svůj ráj!“ trval na svém Zed.
„To tak. Takhle rozmazleného zákazníka jsme tu dlouho neměli. Do kotle s ním!“

Zed s Paulem stáli před sochou a koukali jeden na druhého.
„Já fakt netuším ...“ stěžoval si Zed. Ohlédl se na sochu, ale ta ani nehlesla, ani se nehla. Měl však pocit, že ho pozoruje.
„Myslí tím, že Shatekové vyvraždí Údolí?“ ptal se Paul Zeda.
„Možná. Pak asi nula.“ přemýšlel nahlas.
„Shateky nepočítáš?“ ptal se Paul.
„Myslíš, že je Shatek živý tvor?“
„Máte deset vteřin.“ Ozvala se socha.
„Já nevím, tak třeba čtyřicet dva!“ vykřikl Zed.
„Ha, ha, ha. Vtipné. Ale to bych vám asi měla uznat, že?“ pronesla socha. „Do první třídy tudy, pánové.“ socha se pohla a ukázala vlevo.

Peter se vrátil do tábora. Sám. Nemluvil a vyrazil rovnou za Kapitánem.
„Kde jsou ostatní?“ ptal se Kapitán.
„Nejsou.“ odpověděl Peter smutně.
„Vysvětlíš mi to?“ zeptal se kapitán a zamračil se.
„Vemu to chronologiky. Lov byl úspěšný, zabili jsme medvěda. Maeth byl v boji zraněn. Pak přišla banda banditů, Maetha dorazila a medvěda si vzali. Včetně našeho vybavení.“ povzdech si Peter.
„Co Asheka?“
„Pokusila se o sebevraždu a já jí už nedokázal pomoct.“ řekl smutně Peter.
„To je v prdeli, přijít o čtyři lidi za pár dní ... Ale jsem rád, že konečně vím, že nejsme v tomhle zkurveným světě sami ...“

Petera vzbudil vzdálený výkřik. Posadil se a rozhlédl kolem. Byla ještě tma, ale všiml si, že Asheka někam zmizela.
Rozkoukal se a vyrazil směrem odkud slyšel výkřik. Neměl světlo, tak se prodíral křovím poměrně dlouho. Když vylezl z lesa ke skalám, už bylo trochu vidět.
Po chvíli pod jednou ze skal zahlédl Asheku. Rozběhl se k ní.
Krvácela a chvěla se bolestí. Pomohl jí se posadit. Tvář měla úplně zkrvavenou z úst jí krev stále tekla. Zoufale se pousmála z Peter viděl, že má zuby jako noty na buben.
„Co si sakra prováděla?!?“ ptal se. Asheka se dala do breku.

Mei se s družinou vrátila do tábora. Pozdravila hlídku u palisády a nakráčela si to rovnou do kapitánova stanu.
„Kapitáne, jsme zpět. Museli jsme až k nezmapovaným skalám na jihu Údolí.“ pronesla ke kapitánovi.
„Jaký byl lov?“ ptá se kapitán.
„Údolí je podezřele prázdné. Ve skalách jsme ulovili nějaké supy, ale větší zvěr snad vymizela ...“ povzdechla si. "Ale alespoň jsme zmapovali část jižních skal, přibližně tady." ukázala na kapitánově mapě část bílého fleku na jihu Údolí. „Podezřele se to tam hemží Shatheky. Nemám z toho dobrý pocit.“
„Hm ... Až se vrátí Maeth se skupinou z hor, musíme to lépe prozkoumat ...“

Zed s Paulem stáli před rozcestícm se sochou a váhali zda přijmout její nabídku. Evidetně ani jeden z nich to rozhodnutí nechtěl udělat.
„Můžete jít dál, možná dojdete klidu, možná budete bloudit na věky věků, co víc se může stát?“ Po otázce sochy následovalo hrobové ticho.
„Dobrá tedy, vyslechneme hádanku“ řekl Zed po chvíli.
„Pokud tři samičky Shatheka nakladou každá tři vejce, kolik bude živých tvorů v Ǘdolí koncem dalšího roku?“ zeptala se socha.
„To je ale blbá otázka!“ osočil se Paul. „Mají vůbec Shathekové vejce?“ otočil se na Zeda.
„Víš, že vlastně ani nevím?“ odvětil Zed.
„Máte pět minut!“

„Zmizte, než se vrátíme pro toho medvěda!“ přikázal jeden z banditů poté, co jim sebrali veškerou užitečnou výbavu a zásoby.
Askeha si klekla k tělu Maetha a brečela. Peter si sedl, opřel se o strom a koukal do nikam.
...
Peter se snažil Asheku marně utišit, ale bez výsledku.
„Napij se alespoň vody ...“ šťouchnul ji do ramena lahví.
„Nech mě být, nejsem malý dítě! Postarám se o sebe sama!“ odsekne Asheka.
„To vidím ...“ povzdechl si Peter. "Vodu máme sotva na den, zásoby žádné, ani stan, spacáky, oheň, prostě nic. A domů dva dny cesty.“
„To mi je jedno ...“ odvětí Asheka zoufale.

Peter z batohu vyhrabal lékárničku a dal se do ošetřování těžce krvácecícího Maetha. Asheka chvíli koukala v šoku, než se vzpamatovala a jala se Peterovi pomoct.
Notnou chvíli se snažili Maetha zachránit, ale nevypadalo to na úspěch. Ani si přitom nevšimli, že už nejsou sami. V zátylku je zastudily hlavně zbraní.
„Ani hnout!“ Ozvalo se jim za zády. „Odevzdáte nám všechny zbraně, zásoby i tu lékárnu. Nebo život!“
Asheka se dala do breku: "A-a-ale on umírá!“
„Na mrtvoly se zásobama neplýtvá!“ prohlásil muž za Ashekou a vysolil pár ran do hlavy ležícího Maetha.
„Chceš taky?“ Prohlásil, a začal se smát.

Zed s Paulem vyrazili po pásu bíleho světla. Šli hodiny. Dny. Roky. Nebo jim to tak alespoň připadalo. Čas tu neběžel. Nebyli unavení, neměli hlad.
...
Šli snad celou věčnost, než v dálce uviděli rozcestí. Přišli ke křižovatce. Uprostřed, mezi cestami, stála socha vysoké postavy v kápi.
„Tak kudy?“ zeptal se Paul a ušklíbl se na Zeda.
„Tězko říct ...“ odvětil Zed a zamžoural do dáli. Ani na jedné cestě neviděl nic, co by napovídalo, kam vede.
„Poradím vám ... ale musíte uhodnout heslo ...“ řekla socha.
Zed s Paulem se na sebe podívali a pokrčili rameny.
„Ale pokud neuhodnete, propadnete nicotě na věky ...“

Zed se rozběhl k ležícímu tělu. Opravdu to byl Paul.
„Debile, neobjevuj se tady, vypadni pryč!“ nadával a začal do Paulova těla kopat. Notnou chvíli se nic nedělo, ale pak se Paulovo tělo pohlo.
„Néé, kurva, posral sem to. Kapitán to věděl.“ vzteká se a kope kolem sebe.
„Co se děje?“ mumlá rozespale Paul.
„Zabil sem tě, kurva! Nemás tu bejt, tohle si mám vyžrat já, doprdele!“
„Co to meleš za sračky? A kde to sakra jsem?“ diví se Paul a rozhlédne se kolem sebe. Mimo pás bílého světla vedoucího odnikud do ztracena někde v dál, neviděl nic. Prostě tma.