Údolí Shatheků

Mei vstoupila do kapitánova stanu. „Pane, úspěšně jsme lokalizovali předsunutý tábor nepřítele.“
„Kolik jich je?“ ptal se rozespale kapitán.
„Tak maximálně dvacet. Většina slušně ozbrojená.“ odvětila Mei.
„Jestli dojde na boj, tak to bude tuhý ... Měli bychom zmizet ...“ prohlásil kapitán zklesle.
„Možná to nebude tak zlé. Postřehla jsem ta nějakou potyčku a někoho tam shazovali ze skály. Evidentně mají problémy s morálkou. Když se dáme dohromady tak to bude vklidu. Nebo se taky třeba vyvražděj sami.“ zkusila Mei odlehčit situaci.
„Tak to je super!“ vyskočil kapitán. „To je mnohem optimističtější vyhlídka. Připravím muže a pokud neustoupí tak se prostě ubráníme!“

Dne 12. úmorna roku 128 p.set. zemřel náš milovaný soukmenovník a kolega Ilya Ivanovič Jelochin. Byl nám drahým původcem k Bohu, dokázal poradit a podržet v těžké chvíli. Jeho víra byla nezdolná a čistá. Většinu svých sil věnoval nemohoucím a nemocným v polní nemocnici. Do poslední chvíle s nimi byl a když nebylo pomoci, pomáhal jim najít cestu k Bohu.
Zemřel při nešťastné nehodě, když spadul ze srázu. Trhá mi srdce vpomínka na ten den, na to, že jsem mu nemohl pomoci. Bude mi na vždy chybět, přál bych si, aby byl stále s námi.
Za truchlící kolegy, Dimitrij.

Tábor už se chystal pomalu ke spánku. Ilya ještě obcházel své soukmenovníky a snažil se přesvědčit.
„Dejte se k pravým křesťanům a bůh vás v boji ochrání!“ chodil po táboře a opakoval.
„To tak, ta vaše sekta fanatiků tu je akorát na škodu!“ osočil se Dimitrij.
„Bezvěrče! Bílé holubice šírí mír a lásku!“ odpověděl Ilya.
„Já že jsem bezvěrec? To vy si překrucujete písmo svaté!“ brání se Dimitrij.
„Jsi. Sešli jste z pravé cesty!“ huláká Ilya na Dimitrije. Dimitrij do Ilyi šťouchnul.
Ilya zavrávoral, pokusil se chytit blízkého stromu, ale noha mu uklozla a začal se kutálet ze srázu dolů.

Kapitán zkroušeně seděl za stolem a popíjel dnes už asi pátou lahev. Do stanu vstoupila Kira.
„Tati, už tu sedíš celý den a venku ti muži začínají panikařit. Musíme se připravit, kdyby na nás opravdu zaútočili ...“ naláhala Kira.
„Mi už je to všechno jedno. Zas se všechno akorát posere. Utečte a já tu zůstanu.“ odpověděl kapitán.
„Přece jim nenecháme celý tábor a vybavení jen pro nic za nic. Musíme zjistit kolik jich je a připravit se. Nemůžeme přece hned utéct.“
„Ale můžeme ...“
„Ty jsi hroznej srab. já snad ani nejsem tvoje dcera.“
„Jsi dcera svého otce, to ti musí stačit ...“

Za soumraku třetího dne se Ilya a Alexej vrátili na základnu. Zamířili do budovy velení.
„Máme důležitý report z průzkumu, pane!“ spustil Alexej. „Našli jsme nepřátelskou základnu. Vypadá dlouhodobě osídlená, mohli by mít dost zásob a vybavení. Odhadujeme v táboře 50 mužů. Tábor má dvě strážní věže a v širším okolí chodí hlídka.“
„Tak to je terno. Zásoby se budou hodit.“ uchechtl se velitel. „Viděl vás někdo?“
„Nebyli jsme si jistí, tak jsme hlídku zneškodnili. Nastražili jsme to jako útok divoké zvěře.“ odvětil Alexej.
„Dobrá tedy, vypravíme družinu a zjistíme, co tam mají.“ prohlásil velitel a mávnul na svého kolegu.

Ilya a Alexej pozvolna sestupovali z hor směrem k údolí. Měli v plánu lépe obhlédnout tábor, který nedávno z hor zahlédli.
Když sešli až k úpatí hory, všimli si na cestě dvou postav. Ilya se schoval do blízkého bodláčí a nabil flusačku otrávenou šikpkou. Alexej se schoval do křoví u skal u kousek dál.
Jedna z postav se zastavila, zapálila si cigáro a posadila se na kámen. Druhá pokračovala v cestě. Ilya využil příležitosti a vystřelil z flusačky.
Druhá postava přišla poblíž schovaného Alexeje. Když se otočila od něj, Alexej využil příležitosti a vystřelil taky.
Ilya rukama signalizoval „Stáhneme se.“

Kapitán nechal nastoupit celý tábor.
„Asi tušíte, proč tady jsme ...“ začal sklesle. „Potřebuju probrat několik věcí. Zaprvé, máme necelé tři dny, něž se nás pokusí napadnout nepřítel. Předpokládám, že jde o stejnou skupinu, co přepadla Maetha s družinou na lovu. Netušíme, kolik jich doopravdy je.“
V táboře bylo hrobové ticho, nikdo se neodvážil situaci komentovat.
„Druý problém je, že nám skro došly zásoby.“ pokračoval kapitán. „Nemáme ani na týden.“
„A co ten rozbitý kryt, co jsme našli loni?“ ptal se Peter.
„Příliš riskantní. Nevíme, nakolik jsou ty zásoby ozářené.“ odvětil kapitán.
„Ty konzervy s tučňákama byly docela dobrý ...“ poznamenal Peter.

Kapitán se vrátil do svého stanu a rozsvítil si petrolejku. Posadil se ke stolu a složil hlavu do dlaní.
„To snad ani není možný. Šest let se nestane ani hovno, a teď se prostě musí posrat úplně všechno najednou ...“ mumlal si a natáhl se pro poloprázdnou flašku chlastu.
...
Dopil poslední kapky. „Já na to seru!“ rozbil flašku o zem.
Do stanu nakoukla Ellie, přišla ke kapitánovi ležícímu na stole a objala ho kolem ramen. „Bude to vpohodě, neboj Majku. Vyspi se a ráno to nějak vyřesíme ...“
„Nebude. N-nic nebude v pohodě, všechno sem posral ... Já už fakt nemůžu ...“ rozplakal se.

(V dálce zazněla tlumená rána)
„Kurva, kdo ste zas co provedli s generátorem!“
(venku) „Jdu to prověřit, kapitáne!“
„Jestli si Peter zas s nečím hrál, tak ho přerazím!“
„Já to nebyl! Generátor měl dneska na starost Gejza!“
„Kde je?“
„Asi u generátoru, pane!“
(tupá rána) „Au, kurva! Se tu kvůli němu po tmě přerazím! Ho roztrhnu jak hada!“
...
(rázné kroky) „Gejza! Co je kurva s generátorem!“
„Netuším, pane. Vypadá že po toku přitekl kus bordelu a zasekla se turbína. zkusím to dát dohromady, ale ohla se lopatka. Bude to chvíli trvat.“
„Dobře, jdu zpátky do stanu, dej mi pak vědět.“

Kapitán seděl ve svém stanu, když se ozvala vysílačka na jeho stole. Nečekal to a nerozuměl co se z ní ozvalo. Co vylezli z krytu, tak v rádiu nikdy nic nechytili.
„Haló, slyšíme se? Tady kapitán Leraux z Údolí.“ zkusil odvysílat.
„Tady generál Reitz. Údolí je od teď pod naší kontrolou. Máte tři dny jej opustit.“ ozvalo se z vysílačky.
„Tak to ani omylem, tábor v Údolí je náš. Pokud chcete vyjednávat nebo obchodovat, přijďte osobně, jinak táhněte k čertu.“ odvětil kapitán.
„To nebyla žádost, ale příkaz. Vypadněte, jinak to tam srovnáme se zemí.“
„To se ještě uvidí ...“ zamumlal kapitán.