DMD č. 6. pro 6. 4. 2018. Téma: Čas hesel

"Je čas hesel, zadej kódy"
řvát dnes v bance vyšlo z módy.
Kdo chce okrást stát i tátu,
jde si sednout do senátu.
Nebo aspoň do sněmovny
a krmí nás svými h*vny.
Lotrando by možná dneska s ostatními šmejdy
obchodoval s matracemi, obíral tak strejdy.
Sarka Farka, ten by vsadil na přepisy energií,
z nichž pochybné společnosti v dnešní době hezky tyjí.
Rumcajs zase přes internet ukradl by hesla
a peníze inkasoval v klidu doma z křesla.
Loupežník Karaba tunely dělá,
budoucnost čeká ho - bez debat - skvělá.
Kdo dneska nekrade, ten není COOL,
živíš se poctivě? Tož to si vůl.

Jaká je to novina, kecat žvásty u piva. Bez ženský a bez tabáku, obejdu se vždycky, potom vklouznu do kabátu, s povědomím nicky. Myslet jsem už přestal dávno, na počátku byla lenost, komu je a není dáno, nechám vám tu radost.
Dnes mi plně postačí, umět čísti hesla, rotačky už roztáčí, už se chápou vesla. Kdo? Ti druzí, ti co všechno umí, ti co jsou tak správně drzí, i když blbě čumí. Vytvářejí realitu, virtuálních myšlenek, řídí lid ze svého krytu, mediálních okének.
Samočinně, ale rázně, likvidují odpor. Nesouhlasíš? tu máš lázně, vlastní řitní otvor.
Realitu vzali nám? nepodléhej novinám!

"Skoč! Rychle!! up Uf zvládl to."
"Jdeme left up left left jdeme."
"BACHA PŘÍŠERA!" right "Rychle, střílej!" ctrl + left
"Jo dobrý, sejmul jsi ji."
"Tak teď vlevo a nahoru,up left up tam by měl být poklad."
"JO, našel jsi ho! Rychle to vem."Alt + Shift
"Skvělé a teď zase zpátky." right down right up left
Prsty tančí po klávesnici, buší do ní a skrze hesla tlačítek vydávají příkazy pro malého kosmonauta, který skáče z kamene na kámen, uniká chobotnicím a houbám, aby sehnal všechny součástky pro svou loď, přesně jak si nostalgický hráč hry COMMANDER KEEN pro DOSS přeje.

"Snílko, Houbo, Kobro, Slizoune, pojďte sem. Až přijedeme, potřebuju je na chvíli nějak zabavit. Vymyslete si nějaký úkoly a ty, když děti splní, prozradíte jim indicii. Z nich musí odvodit naše tajné heslo. A to bude...třeba...eee... apoptóza buňky. Snílko, ty máš smrt, Houba slovo dobrovolník, Slizoun díra a Kobře bych dala monsteru." vychrlila na pomocníky cestou na Drchničku Hrošice .
"A není to moc těžký? Seš si jistá, že to uhodnou?" dovolila se zeptat brýlatá.
"Stoprocentně."
"Sebevražda skokem do propasti."
"Horová scéna s vrtulníkem."
"Neplacená brigáda ve strašidelném hradě."
"Šermířský souboj se špatným koncem."
"Dobrovolně ubodaná."
"Postřelený majálesový dobrovolník."

Pozdě v noci, když se tatínek vracel od pacientů, slýchal jejich domov jen pramálo slov. Oba se báli roztrhnout ticho po cvaknutí zámku. Porušit kouzlo nevyřčené modlitby nad vyčerpanou matkou dvojčat, či nad starou sousedkou v těžké horečce. Jen oheň v krbu, na který Molly od osamocené večeře trpělivě dohlížela, promlouval vytrvale do unavené půlnoci.
Nebylo třeba slov. Poznala, kdy má postavit na čaj a kolik cukru připravit. Kdy má raději zalít kávu nebo nakrájet chléb a silné plátky sýra. Věděla, kdy má ponechat ve vyhřátém křesle pléd a tiše se vytratit.
Tatínkova ramena hovořila za něj. Útržkovitě, ale přesně.

Žijeme v době, kde je svoboda slova nejvolnější snad za celou dobu, a přesto neustále mluvíme v heslech. Místo abychom si říkali věci na rovinu, zahalujeme naše myšlenky pod nánosem slov jiných, mnohdy i jiného významu.
Vedeme povrchní konverzase s lidmi které nemáme rádi a vypadá to přitom, že je máme rádi. Vedeme nesrozumitelné konverzase s těmi, kteří jsou nám blízcí. Schováváme to co skutečně chceme vyjádřit za slova zcela jiná, nebo i opačná. Někdy někdo našim heslům rozumí, to je pak konverzace! Jindy vedeme zakódovanou konverzaci s někým, kdo si toho, co je sryto za slovy, není schopen povšimnout.

Temným průjezdem německých kasáren se plížily dvě postavy.“
„Ach René, támhle je německý voják. Určitě bude chtít heslo.“
„Michelle mi ho určitě řekla, ale já ji napoprvé neposlouchal a ona vše říká jen jednou. Ale neboj, máme na sobě uniformy plukovníka Von Strohma a poručíka Grubera. Následuj mého příkladu.“
„Halt! Passwort, bitte!“
„Co si to dovoluješ? Víš, kdo já jsem? Plukovník Von Strohm, ty německé prase!“
Voják zrudnul.
„Was ist das?!“
„Pse! Hyeno!“
„Hande hoch du schmutzige Ratte! ALARM! ALAAAAAAARM“
René upustil salám a pomalu zvednul ruce nad hlavu.
„No to jsme dopadli. Měli jsme jít radši za prodavače cibule.“

"Sloboda! Rovnosť! Bratstvo! Zase raz prišiel čas volať hrdinské heslá. Ale mágovia sa skrývajú za nás - a prostáci? Hádžu živelné okrúhlice. Bojujeme ich vojny! Nemáš niekedy pocit, že tie heslá sú o nás? Čím je džin džinovi..."
Uznávam, moja výrečnosť trochu škrípala pod váhou budovy, ktorá ma úspešne pritláčala k zemi.
Tučný kuchár sa s gustom špáral v zuboch. "Ale, Bartimaeus. Nehovor, že si sa pomiatol od strachu? Slobodu! Rovnosť a bratstvo radšej nie. Džinovia štvrtej kategórie chutia najlepšie."
Roztočil sekáčik nad hlavou.
Musím konštatovať, že napriek mojej nepopierateľnej snahe sa môj vzťah s Faquarlom za posledné milénium vôbec nezlepšil.

"What are you doing here?" Victor whispered when he saw him.
"Well, nice to see you, too," answered Henry in a reserved voice. "I am here to discuss business if you must know."
It took Victor a few seconds. Yes. That's right. His father. Henry's father. Business.
"I'm sorry," Victor looked away, embarrassed.
"Did you think I was here to see you?" continued Henry.
Victor felt foolish. And disappointed.
Henry reached into his pocket. A letter.
"You'll need a password this time."
Victor nodded, confused. Henry's breath was warm on his earlobe. Two words.
It was almost time for dinner.

Vstoupil do ložnice a chystal se zalézt pod peřinu, když se z druhé poloviny postele ozval ženský hlas.
„Zadejte heslo.“
„Ale…"
„Nesprávné heslo. Opakujte.“
„Miláčku, občas to s tou bezpečností přeháníš.“
„Nesprávné heslo. Opakujte.“
„Měl jsem fakt dlouhý den.“
„Nesprávné heslo. Opakujte.“
„Šlaka… Co to může být? Korálek na Pandoru?“
„Nesprávné heslo. Opakujte.“
„Kabelka?“
„Nesprávné heslo. Opakujte.“
„Boty?“ vydechl nešťastně.
„Heslo schváleno. Posílám ověřovací sms.“
Podíval se na mobil.
„Lodičky Armani, červené, jarní kolekce, vel 39,“ přečetl nahlas.
„Uživatel ověřen, přístup povolen.“
Slastně ulehl do postele.
„Siri?“ zeptal se po chvíli do ticha.
„Ano, Drahý?“
„K čemu ti budou boty?“