Hříšní lidé Království českého

Kohout poprvé zakokrhal.
Dvě postavy v pláštích s erbem českého krále se vykradly z Bezdězu. V ranním šeru nikdo nepozná, že jsou to prokurátorův panoš a místní velitel stráží. Odbočí z cesty do lesa. Na travnaté mýtině rty najdou rty, prsty se zapletou do vlasů. Jehličí přes rudý plášť nepíchá do nahých zad.

Milenecké objetí povolí až s druhým zakokrháním.
Je léto, vykoupou se v tůni. Vymění poslední políbení.

Než kohout zakokrhá napotřetí, vrací se zpátky na hrad.
Každému, kdo se zeptá, tvrdí, že se spolu chodí rvát. Mezitím úpěnlivě čekají na další úsvit, až si ukradnou další tři zakokrhání.

Ota vpadl do Divišovy jizby a rychle za sebou zavřel. "Proboha, Diviši, pomoz mi!"
Velitel stráží byl ihned ve střehu. "Jsme v nebezpečí?"
"Já rozhodně," naříkal Ota. "Slíbil jsem děvečce z kuchyně, že ji večer podrobím výslechu. Jenže pak jsem zapomněl a slíbil to i uklizečce. Teď se v mém pokoji hádají spolu, ale vím, že spojí síly, až jim padnu do spárů!"
Diviš si založil ruce na prsou. "Co chceš po mně?"

Ráno byli oba nevyspalí a rozmrzelí z noci na jednom lůžku.
"Smilstvo je sice hřích," prohlásil Diviš, "ale krást pokrývku tak jako ty, to ti Hospodin neodpustí."

Královský prokurátor Oldřich z Chlumu a jeho velitel stráží Diviš stáli v tmavém výklenku nádvoří, rozebírajíce výslech posledního podezřelého, když zaslechli, jak se nad nimi otevřelo jedno z oken fraucimoru.
Oba muži ztichli. Z okna byl vyhozen provaz, po kterém se vzápětí spustila žena v tmavě modrých šatech. Znova se schovali.
Žena došplhala na konec lana a seskočila posledních pár metrů na zem. Oprášila se.
Diviš sebral odvahu, vzal ji kolem pasu-- "Kampak se v noci spouštíte, milostivá?"
Nejdříve polekaná ženština se v Divišově náručí protočila. Na oba muže se zpod závoje šibalsky usmívaly oči panoše Oty. "Prohánět sukně, milostivý."

„Matěji od Zvonu, slyšel jsi obvinění, která byla proti tobě vznesena. I důkazy svědčící o tvé vině. Nepřiznáš-li se, budeš vyslýchán právem útrpným,“ zakončil svou řeč královský prokurátor a zadíval se na obviněného. Ten hledal očima oporu u konšelů, ale setkal se jen s chladnou odezvou.
„Přiznávám se,“ řekl nakonec. „Adléta mě vydírala, hrozila, že o našich schůzkách poví mé ženě. Neviděl jsem jiné východisko než ji uškrtit.“
„Vaše Milosti,“ oslovil posléze purkmistr královského prokurátora, „proč jste hrozil právem útrpným? Král přece zakázal tímto způsobem vyslýchat šlechtice a měšťany.“
„Já vím,“ usmál se Oldřich z Chlumu. „Ale Matěj to nevěděl!“