DMD Bonus č. 7 pro 26. 4. 2015.

Sledoval ji přes čtyři bloky. Tohle uměl. Navzdory konstituci, kterou by v jiných kulturách považovali za přinejmenším úctyhodnou, se dovedl krást jako kočka. S elegancí a sladkým očekáváním kráčel stíny a sledoval svou kořist.
Hubená, klučičí typ, ale přesně pro ty měl odjakživa slabost. Nijak vysoká. To mu taky vyhovovalo. Nerad by si zopakoval fiasko z Birgminghamu, kde se úlovek ukázal býti bojeschopnějším, než čekal. A slzák je taky pěkný svinstvo.
Útlá záda v hnědém pulovru měl na dosah.
Hrábl.
Pak něco zajiskřilo a svět se slil v jedinou šmouhu bolesti.
„Policie, hajzle,“ řekl příjemný hlas, který rozhodně nebyl dívčí.

In nomine Patris...
Nejdříve uhranula dobytek. Všechna zvířata ze dne na den pošla z neznámé příčiny.
Poté odvedla ženám muže a dívkám chlapce.
Zapálila stodoly, ohrady a sad.
Přivedla s sebou mor. Neštovice. Lepru.
...et Filii...
Do města je to daleko. A spravedlnost nepočká. My máme vlastní.
A dříví, dříví máme taky dost.
Musíme to vykonat ihned! Spravedlnost bdělým!
... et Spiritus sancti...
Klády jsme naskládali na sebe ve vysokou pyramidu. Doprostřed jsme vrazili dřevěný kůl.
A k němu čarodějnici. Tvářící se tak nevinně, že lid byl pobouřen.
Obtočili jsme ji železným řetězem. Neuteče!
Stačilo jenom zapálit pochodeň.
Amen.
Hranice vzplála.

Příští den Dan ochotně souhlasil, že Markovi už tradičně donese nejnovější sadu sladkých koláčků. K nim nenápadně přibalí místní legendu... Mark z něj ale po chvíli vytáhl celou historii. Překvapivě ho vzal vážně.
"Co potřebuješ, abys ji přivolal?" zeptal se.
"Předmět, který je pro ni důležitý, jméno a místo, kde mě uslyší." řekl Dan.
"Pojďme." řekl Mark jednoduše.
*
"Paní Greywoodová?" zavolal Dan.
"Paní Greywoodová!". Nic. Prošli celý dům. Pořád nic.
"Jseš si jistý, že byla tady?"
"Jo..Ale možná.." napadlo ho. "..nemám správný předmět.." Tehdy přeci držel kachličku, ne medailon..Byla těžší..
Vzal ji do rukou.
"Pani Greywoodová?" zavolal měkce.

Mám už rozmyšlenou písničku, kterou naučím Soničku a Katku zpívat letos, ukážu jim opravdický indiánský obleček, který mi pomohla ušít moje máma, ale na jelení oboru se těším ze všeho nejvíc. Cesta vlakem příjemně plyně v radostném očekávání prázdninových zážitků.
Na nádraží v Kusově už čeká Soňa. Moje první otázka zní: "Co naši bílí jeleni? Jak se mají?"
Soňa se zamračí: "Buď se tátovi v revíru objevila šelma, nebo, a to je pravděpodobnější, hospodaří nám tu velice prohnanaý pytlák. Jeleni se nám začali ztrácet. Tenhle měsíc už třetí. Tátovi to dělá velké starosti."
"A máte aspoň nějakou stopu?", pípnu zkormouceně?

Bábi Zlopočasná byla v mnoha ohledech velmi konzervativní, někdo by možná řekl úzkoprsá (brzy by to ale pouze kvákal, Bábi byla někdy a trochu náladová). Neměla potřebu měnit zavedené prostě proto, že tak jak to bylo, to bylo lepší.
Měla ráda černou barvu, protože byla tradiční. Černá a čarodějka patřili k sobě.
Nesouhlasila s tím, aby ženy nosily kalhoty, protože jim byly vidět nohy.
Na druhou stranu byla Bábi velmi praktická. Proti kalhotám samotným nic neměla, takže když chtěla letět na koštěti někam dál, oblékla si pod patero sukní dvoje legíny a troje tepláky.
Tam nahoře bylo po čertech frišno.

Přijímání do tajných spolků nikdy nezahrnovalo procházku růžovým sadem, ochutnávku mléčných karamelek nebo přátelské klábosení o tom, jakou romantickou komedii jste naposledy viděli s přítelkyní.
Když se Albert poprvé vyslovil, že by chtěl projít zasvěcením, Saša s Ivanem a Lyndou nijak nelenili a ještě týž večer nachystali přijímací rituál.
Probudil se uprostřed řepkového pole s hlavou podloženou porcelánovým umyvadlem. Vedle něj bečela ovce. Ovce přivázaná k traktoru, ve kterém pospával Ivan.
„Málem jsem si zavařil mozek, než jsem přišel na výmluvu pro Viktorii, proč jsem prošvihnul oběd u tchýně!“
„A cos čekal? Že si jedeme vypít malinovku do letního kina?“

Byl jsem starší, tudíž se očekávalo, že budu taky rozumnější. Nebylo to těžké, bratr byl odmalička ten rozpustilejší. Já nedělal potíže. Rodiče nečekali, že bych čekal uznání - vždyť poslouchat je normální.
Když bratr vymámil od otce svůj díl dědictví a vypařil se, pracoval jsem doma ještě pilněji. Otec to bral jako samozřejmost.
Pak se bratr vrátil. Majetek rozházel, strádal hlady, tak se vrátil s prosíkem pod otcovu střechu. Myslel jsem, že aspoň teď ho otec pokárá.
Marně. Otec se jen radoval, že se bratr vrátil. Vystrojil hostinu na uvítanou (pro mě nikdy hostinu neystrojil). A pořád čeká, že se napraví.

Na počátku byla hořkost.
Všechny ty řeči státního žalobce o tom, jak jsem se nemohl smířit se vztahem Jamese s mojí dcerou. Báchorka o rozezleném taťkovi, co vzal do ruky pistoli.
Rozsudek viny ještě ani nestačil nabýt právní moci, když se v cele objevili zakuklení ozbrojenci a odvedli mě do přistavené dodávky.
„Na můj vkus tu popravu moc dramatizujete.“
Muž vedle mě odhalil tvář.
Byl to Richard.
„Informace, co jsi nám dal, nás dovedly na místo, odkud už se nemůžeme vrátit.“
„Na jaké místo?“
„Na to nejvyšší.“
„Vláda?“
Místo odpovědi mi podal nové doklady.
„Norsko? No, mají dobrou jahodovou vodku.“

Nejprve do nenápadných okopaných dveří nalevo i napravo (olepených otrhanými samolepkami) začnou trousit spěchající i loudající se postavy. Ven se vynoří oblečeni v podivnou směs triček a tepláků, trikotů a legín, mikin, chlupatých návleků a neforemných kombinéz jako stvořených k dobytí severního pólu. Pak se za tichého hovoru začnou různě kroutit, poskakovat a protahovat, strkat si nohy za hlavu, ohýbat se do extrémních křivek a vytahovat si údy z kloubů.
Pak jim do náručí hodí neidentifikovatelné zašlé kusy oděvu, aby se do nich převlékli, a přehnaně je nalíčí. Pak zazvoní.
Opona se zvedá.
Na jeviště vyletí hejno zářivých, nadpozemských labutí.