Over the Garden Wall (Za zdí zahrady)

Wirt se vznášel uprostřed ledové temnoty. Před očima se mu míhaly obrazy.

Cesta tmavým lesem do neznáma. Město plné kostlivců s dýněmi na hlavě. Gorila ve zvířecí škole. Žabí orchestr. Nůžky. Beatrice.

Cítil jak ho proud stahuje dolů a neměl sílu s ním dál bojovat. Všechno bylo ztracené, ale těžko vzpomínal, co se vlastně stalo.

Útěk. Hřbitov... Kazeta! Sára má kazetu! Ale jak... Žáby. S Gregem hledali žáby, utíkali, světla vlaku...

Někde v dálce uslyšel zahoukání. Otevřel oči. Greg se vznášel v kalné vodě pár metrů pod ním. Vzal ho za ruku a vytáhl ven. Zpátky ke kolejím vedoucím domů.

Vítr fičel mezi stromy a unášel s sebou barevné listy. Černé větve občas zamávaly na cestu Gregovi a Wirtovi, kteří se ubírali po úzké pěšině.

"Má to vůbec cenu?" povzdechl si Wirt. "Mám pocit, že
jsme na cestě do neznáma,
unášení větrem, ztracení
poutníci, jak mraky na obloze,
v nekonečném prázdnu lapení."

"Vážně?" Greg věnoval většinu pozornosti svému žabákovi. "A věděl jsi, že mraky jsou doopravdy cukrová vata, která lidem uletěla a postupně se usadila na obloze?" Aby podpořil své tvrzení, vytáhl kámen s namalovaným obličejem. "Je to skálopevný fakt!"

Wirt jenom potřásl hlavou. "Pojď, Gregu. Musíme se dostat domů."

Wirt vězel v záhadách vesmírných rozměrů až po krk. Což znamenalo, že Greg v nich byl dočista zabředlý. Wirt se podíval na malého brášku, který se kupodivu držel cesty – možná díky žabákovi, kterého zrovna sledoval.
Jako by nestačily každodenní záhady: Proč musí Grega zase hlídat on, kde berou Greg a nevlastní otec ten svůj bezbřehý optimismus a jak má Saře předat kazetu, kterou pro ni namixoval.
Teď se k tomu přidala cesta lesem, která je pokaždé zavedla jinam než domů, cyničtí mluvící ptáci, pochybní dřevorubci, obří stopy v blátě u řeky…
A neodbytný pocit, že je sleduje cosi ve stínech.