DMD č. 29. pro 29. 4. 2019. Téma: Záhada vesmíru

Doc. Mirka Dušína spolu s prof. Jarkou Metelkou, DSc. přivítal ve Světovém středisku pro výzkum vesmíru prošedivělý Jindra Hojer, který tam pracoval v administrativě. Pro Červenáčka a Rychlonožku se nakonec podařilo získat místa techniků-údržbářů.

Rychlé šípy se potají sešli v jedné z podzemních laboratoří.

„Včera se nám podařilo dokončit vesmírný manipulátor,“ pronesl tiše Jarka. Mirek vytáhl z tašky zažloutlé zápisky. Konečně! Kdo by byl tušil, že Tleskačův ježek v kleci slouží jen jako primitivní předmodel.

Podivně slavnostním hlasem se pustili do čtení.

„Když natočíme nejdelší výběžek mlhoviny Koňské hlavy tak, aby vyčníval z mlhoviny Orionu nejširším jejím otvorem, posuneme…“

„Malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo! Zázraky techniky nám umožnily cesty vesmírem! Zázraky techniky nám umožnily překročit meze nepoznaného! A nyní se vědcům podařilo objevit střed vesmíru. Hned se spojíme s vědeckým týmem na místě, kde vše začalo Velkým Třeskem. Co vidíte?“
„Vidím dveře…“
„Cože? Jedná se snad o nějaký portál do jiných dimenzí?“
„Ne, obyčejné papundeklové dveře natřené oprýskanou bílou barvou. Je na nich cedulka – Pí. Kadeřábková – úklid. Dveře jdou otevřít. A za nimi… Za nimi je chodba. Pozor, je tu někdo další, blíží se k nám!“
„Táhněte pryč! Mám tady čerstvě vytřeno, mi to pošlapete.“

„Napadlo mě,“ protáhl Alexandr a na každé slovo kladl zvláštní důraz.
Podívala se tedy na něj. „Napadlo tě...?“
„Chtěl bych napsat povídku. Včera jsem nahlédl na přednášku z astronomie...“
Nora neměla čas na váhavé pauzy, právě si aktivně užívala pauzu kávovou. „Alexandře, prosím pokračuj, nebo za sebe neručím.“
„Vesmírná civilizace na obrácené straně Měsíce. Tvorové, kteří se vůbec nepodobají člověku, s jazykem založeném na trojúhelnících... A zřejmě útočí. Tak daleko jsem se ještě nedostal.“
Uznale pokývala hlavou a usrkla temnoty. „Jak se to bude jmenovat? Záhada vesmíru?“
„Teď si nejsem jistý, ženo, jestli si ze mě utahuješ, nebo ne.“
„Obojí.“

Draco na své staronové místo výborně zapadl, s Goylovým doznáním
nebyly žádné problémy a Harry se přistihl, že se znovu začal do práce těšit.

Draco vstoupil do kanceláře, s duněním složil na stůl tlustý štos papírů a umně chytil donut, který po něm Harry hodil.

"Posílá to Scotland Yard. Jejich velitel si myslí, že to bude případ pro nás. Čtyřicetiletá žena byla nalezena mrtvá, na těle nejsou žádné známky násilí, nikde žádné stopy... úplná záhada. Skoro jako nějaké kouzlo," Draco se zašklebil. "Byla to významná mudlovská astronomka," dodal.

"Takže záhada přímo vesmírná." Harry se spokojeně usmál.

Nový případ mohl začít.

Beznadějně poslední skončil rypouš sloní na mistrovství světa ve skocích na lyžích.

Lyže, které mu na ploutvovitých končetinách podivně plandaly, se téměř neodlepily od země. Čtyřtunový závodník z můstku spíše spadl a do cíle se doklouzal po břiše. Před vážným zraněním ho ochránily jen důkladné zásoby podkožního tuku.

„Nechci do rypouše rýpat,“ glosoval situaci komentátor, „ale to, že se takový závodník na mistrovství vůbec dostal, považuji za největší záhadu vesmíru. Vždyť to odporuje fyzikálním zákonům! Leda že by před kvalifikací spořádal plný vagón fazolí…“

Rypouší trenér, který váží ještě o tunu víc, svého svěřence brání. „Na talenty já mám nos!“

Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík. Posádka zahynula v důsledku úniku radiace. Jediní, kdo přežili, jsou třetí technik David Lister, který byl v době neštěstí uzavřený ve stázové komoře, a jeho březí kočka, jejíž potomci se během statisíců let vyvinuli v inteligentní formu života. Po třech milionech let strávených ve stázi je Lister pouze ve společnosti tvora vyvinutého z jeho kočky a Arnolda Rimmera, holografické simulace jeho mrtvého nadřízeného.
Za dobu putování vesmírem jsme se stali svědky mnohých pozoruhodných jevů a poznali různé formy života. Nicméně spousta věcí pro nás nadále zůstává záhadou, například logika pravidel kriketu.

"Dál se mnou chodit nemusíte," usmála se na něj u brány. "I tak se pravděpodobně dostanu do řečí."
"Myslel jsem, že zůstáváš někde tady," mavnul rukou k utečeneckému ležení před Pirkštejnem. "Ale klidně tě doprovodím až za hradby, jen abych věděl, kde tě pak zase najdu."
"V tom případě si mě ale budete muset chytit," řekla a rozběhla se ven z brány a z kopce.
Pan Ptáček se pokusil ji následovat,ale po několika krocích se mu zamotaly nohy a on se zcela nešlechticky rozplácl na zemi.
Otočil se na záda a zahleděl se na hvězdné nebe.
"To je ženská."

Měsíce se jí daří schovávat, a zrovna v nejzranitelnější chvíli, mezi nahodilými, ale hlásícími se kontrakcemi, je objevena.
„Neublížím ti,“ ujistí ji a Lucía mu nechce důvěřovat. Chce zůstat sama jako byla doteď.
„Vezmu tě s sebou, bude ti líp,“ slibuje. Vypadá jako člověk bez vedlejších úmyslů.

V místě, které je pro ni palácem, pro ni ohřejí vodu, má dostatek pití, čistoty, pohodlí. Porodí tam svou dceru. Už nelituje, že podlehla. Jack své slovo dodržel – skutečně tu je líp.
Neví, jestli jejich setkání byla náhodou nebo úmyslem vesmíru. Ten dobrý konec jí je záhadou, ale chce věřit v jeho trvání.

"Forde, nedostal jsem ránu do hlavy?"
"Dneska asi ne. Proč?"
Artur zamrkal. Bílé myšky zmizely. Snad se mu to zdálo.
"To je jedno. Poslyš, pamatuješ jak jsme potkali toho staříka se strašně dlouhým jménem? A jak mi vyprávěl o těch lidech, co miliony let čekali na odpověď, co vůbec nedávala smysl? Nějak si nemůžu vzpomenout..."
"Jasně. Myslíš ty blázny, co sestrojili superpočítač a chtěli po něm odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. A pak zjistili, že nevědí, jak přesně zní ta otázka. Dobrej úlet."
"Stejně to nechápu."
"Nech to plavat kámo. Nejdůležitější je vědět, kde máš svůj ručník."

Čísla jsou tak magická. Vzešla z mysli a přesto jsou zaryta hluboko ve struktuře našeho vesmíru.

Vezměme si třeba Φ - zlatý řez. Vzorce na něm založené jde najít na tolika místech v přírodě - hlemýždí ulity, hurikány, až po tvary galaxií.

Další známá čísla jsou třeba π, umožnující mimo jiné práci s kruhy. Nebo samotná nula - pro nás již naprosto normální ale v dřívějších dobách byla předmětem mnoha sporů. Kupřikladu Římané pro ni ani neměli symbol.

A pak ta krása, když se autorovi naskytne pohled na číslo, které je snad nejdokonalejší. Abych Vás příliš neoslnil, rozepíši ho raději po cifrách.

Jedna.
Nula.
Nula.