Černobyl

Do nemocnice se pouštělo jen na propustky, tak vrátného uplatila. Doby, kdy šetřila každou korunu, byly pryč. Za možnost ho vidět by dala cokoliv.
Když se ptali na děti, zalhala. Že je poprvé těhotná by doktorce v životě nepřiznala.
A tak ji pustili dál. Prý na půl hodiny, objímání zakázáno. Všechno jim odkývala. A pak přišla těsně k němu, políbila. Tolik jsi mi chyběl!
Zůstala až do večera. A pak každý, každičký den.
Zemřel o čtrnáct dnů později, znetvořený k nepoznání. Pořád ho milovala.
Dva měsíce poté porodila dceru.
Pochovali ji ještě ten den. K tatínkovi, pod tlustou vrstvu betonu.

Žila tam od nepaměti.
Děti houpala v kolébce, ve které vyrůstal její táta.
Jídlo chystala na kamnech, které postavil strýc.
Manžela pohřbila na hřbitov, kde byla celá rodina.

Pak se začaly šířit zvěsti.
Nebojte!
O kůži spálené na uhel.
Nepanikařte!
O otráveném jídle.
Nic nedělejte!
O dětech se sosáky místo nosu.
Zachovejte klid!
O dětech nenarozených.

Potom začala evakuace. Vysmála se jim.
Sosáky? Vážně? Neblbněte. Někdo to zas přehnal s pitím, to je toho. Já nikam nejdu!

Nakonec uvěřila. Ale přesto zůstala.
Tady se narodila.
Tady má své vzpomínky.
A tady na tom hřbitově chce skončit.

Zamošnja je její domov.

Tohle měla být klidná směna.
A byla - až na ten výbuch. Poté do velína vtrhl Akimov a pozvracel mi boty.
“Za tohle je gulag, soudruhu,” upozornil jsem ho přátelsky.
“Ta exploze…”
Nabídl jsem mu cigaretu. Pak se zjevil Toptunov, v obličeji rudý jako rak. Ten idiot se neumí ani opalovat. Vzal si nabídnutou cigaretu, jelikož Akimov už zase zvracel.
“Jádro… hoří,” kňoural mezi šluky.
Docházela mi trpělivost.
“Melete nesmysly. Za paniku je gulag!”
“Soudruhu Ďatlove, uniká radiace!”
Zasmál jsem se tomu hlupákovi a ukázal mu dozimetr.
“Kolik vidíte?”
“3,6.”
“Tak vidíte. Jestli chcete, panikařte si. Ale já vám říkám - не здорово не ужасно!”

Vítr sbírá listí. Vytváří z něho spirálu. Malé tornádo z prachu proběhlo liduprázdnou ulicí. Průvan zaklapl okno. Poslední, které ještě mělo okenní tabulku. V opuštěné hale opuštěný klavír.
Klávesy jako zuby v úsměvu, který ustrnul, se teď šklebí na svět.
Přejel prstem klaviaturu. S každým tónem vyskočila vzpomínka. Tady byl doma. Právě si tu hrál, když je najednou nahnali do autobusů. Nevěděli, že se nebudou smět vrátit. Nestihl si vzít ani svoje autíčko. To se ještě válí opuštěné, zaprášené v rohu místnosti. Nyní nechtěné a zbytečné.
Rozladěný klavír. Jedna černá klapka nevydává tón. Jen tiché klap. Definitivní klapka za minulostí.

Měl noční směnu. Soustředěnost na práci mu pomohla vytěsnit únavu.
Náhle obrovská exploze. Oslnivý záblesk. Tlaková vlna. Oheň. Epicentrum výbuchu jako gejzír chrlilo zkázu. Kolem ruiny. Ve vteřině. Celá věčnost, než přijeli hasiči. Oheň se zdál nezdolatelný. Noc děsily dílčí výbuchy. Horké páry namísto mlhy zahalily katastrofu.
Jednal instinktivně, hnán jedinou myšlenkou. Přežít. Šly na něj mdloby. Někdo ho chytil a dovlekl k lékařům. Ošetřili rozsáhlé popáleniny.
„Už je líp, ale co ostatní?“ blesklo mu hlavou. Nemyslel na nesnesitelné pálení, silnou bolest hlavy. Vrátil se zpátky. Samozřejmě. Bez rozmýšlení. Nečekal na rozkaz. Kolegialita mu velela pomáhat zachraňovat druhé z trosek.