Černobyl

Nejužší politbyro KSSS. Výběr tak přísný, že ani elitní členové Strany nejsou přizváni. Pouze špička špiček.
Jednací sál připomíná bunkr - žádná okna, zato pancéřové dveře. Několik telefonů. Víno - to nejlepší - a vodka. Vzduch je těžký cigaretovým kouřem, který se převaluje ve spirálách pod stropem jako karcinogenní duch. Některým z přítomných soudruhů cigarety zcela jistě jednou zkrátí život - ale ne tak rychle, jako rakovina lidem, kteří se právě nacházejí o tisíc kilometrů dál na jihozápad. V Černobylu.
Musíme něco udělat.
Nevyřčené otázky tráví duši.
"Volá Gorbačov."
Za chvíli je přání Strany vyjasněné, postup je dán.
Vyklidit. Vystěhovat. Za každou cenu utajit.

Na hromadě suti za cisternou sedí hasiči. Koluje vodka. V nose štípe spálenina a ještě něco - něco, co nechává kovovou chuť, z které brní jazyk.
“Včera přijeli soudruzi z ústředí,” řekne jeden a přihne si. Poslední lok.
“Z Kyjeva?”
“Jo, z Kyjeva. Z Moskvy.” Prázdná láhev letí na hromadu.
“Viděl sem ty jejich Volhy. Nádhera, auťáky jak tanky.”
Zamlaská.
“No, moc bych sem tyhle fajnový autíčka netahal. Taky by tu mohly zůstat.”
Podívá se bezděčně na cisternu a na hasičské vozy. Ty všechny už musí být dávno kontaminované radiací.
Stejně jako oni sami.
“No nic,” vytáhne čtvrtou lahev vodky. “Popojedem.”

Rozhodly se, že se vrátí do zakázané zóny.
„Vždyť jsou staré, stejně už nebudou žít dlouho,“ přimhouřila nad tím vláda oko.

Tady jsou doma. Tady to důvěrně znají a milují. Okolní les mají pouze pro sebe.
Žijí samy, jen se vzpomínkami, které nezemřely jako jejich muži a blízcí.

Radioaktivita znásilnila krajinu. Je všude kolem, ale není vidět. Snad proto se bojí víc hladu, než jí.

Žijí hrozně skromně, beze strachu, že je někdo okrade. Kdo by sem taky páchnul, že? Bojují se stářím, samotou, nemocemi.

Černobylské bábušky. Každá má svůj dům. Nevadí, že bez oprav chátrá. Dožijí spolu s ním.

Procházíme prázdnou ulicí.
“Udělej to rychle. Jednou ranou. Miř na hlavu,” opakuje Igor.
Nechci to udělat. Tajně doufám, že puška, kterou mě vybavili ve výstrojním skladu kdesi v poli u Pripjati, selže. Koneckonců je sovětská.
“Co bude pak?” zeptám se.
“Pak?”
Nechci Igorovi vyprávět, jak jsme kdysi doma se sestrou a otcem pochovali fenku Mašku pod jabloň. Důstojně. Jako členku rodiny. Jenže Maška zemřela stářím na pohovce, nikdo jí nemusel mířit na hlavu.
“Normálně, náklaďák, kafilerka,” řekne Igor. A pak: “Dávej pozor, támhle jednoho máš!”
U vchodu do opuštěného paneláku sedí voříšek. S vodítkem. Když nás uvidí, začne vrtět ocasem.

Říkali, že je to bezpečné. Že by elektrárna mohla stát klidně na Rudém náměstí, přímo Gorbačevovi pod okny. Tolik atomu věřili.

- vykachličkovaná chodba, chlad, vrátnice -

Dokonce se říkalo, že záření - které ale neunikalo! Jen... co kdyby… náhodou… je dobré. Podporuje dokonce plodnost, jako minerální vody. A děti se rodí zdravější, silnější. Ostatně, usměješ se pro sebe, to zjistíme. Už za šest měsíců.

- úplatek pro sestru. Otevřené dveře -

Vyplňuješ papíry, ukazuješ propustku, posouváš obálku pod přepážkou z mléčného skla. Oddělení nemoci z ozáření, přes chodbu.
“Moment,” zastaví tě sestra. “Těhotná náhodou nejste?”
“N - ne.” Zalžeš. Nevíš ani proč.
"Tak můžete jít."

25. 4. odpoledne
Doprovodné hlasy hrají v pianu předehru, sólisté se připravují. Tu nařízení shora diskrétně pošeptané dirigentovi přikazuje odložit hlavní téma. Vyčerpané doprovodné hlasy předávají nástroje nové směně, ta nejistě pokračuje.

26. 4. půlnoc
Předehra přechází v mezzoforte. Objevují se rytmické chyby, dynamika kolísá. Dirigent je neústupný a žene orchestr do hlavního tématu.

26. 4. 0:30
Sólisté hrající forte se rozcházejí s třeštícím dirigentem. Disharmonií přibývá.

26. 4. 1:23
Kritická část skladby hrozí katastrofou. Dirigent se s hrůzou pokouší orchestr zastavit – příliš pozdě. Strašné forte fortissimo burácí daleko za zdi sálu a ohlušuje ty, kdo vůbec neposlouchali.

Vždycky jsi chtěl vidět Moskvu. Teď tu jsi, jenže okna Moskevské 6. nemocnice jsou do dvou metrů zatřená bílou barvou, takže jediné, co ti zbývá, je nahoře proužek šedého nebe. Později, když ti vážná sestřička kolem postele natáhne igelitový stan, dáš tomu kousku oblohy sbohem. Stejně je pro tebe lepší mít zavřené oči, říkají lékaři. A mají pravdu; dívat se bolí a pálí.
Co se tam vlastně stalo? Jak jsou na tom ostatní?
Nemáš informace, a dokud ses mohl ptát, dostával jsi jen vyhýbavé odpovědi. Říkali dokonce, že to bude dobré, že všecko bude dobré.
Přitom museli vědět, že nebude.

Jídlo už prý není zdravé... Borůvky, maliny, jahody zrovna začínají růst. Ale všechno je nemocné, radioaktivní. Kravka dává mléko, prý ho nesmíme pít.
Na poli všechno dozrává. Vemte to a zakopejte do země. Ale copak to jde? Tolik jsme se tu nadřeli. A oni říkají, ať odejdeme.
Voda se nesmí pít. Ale voda je přece všude, my jsme z vody! Všechno živé je. Koho se zeptat, kam jít? A proč?

Dotaz pro rádio Jerevan: Je možné jíst černobylská jablka? Ano, ale ohryzky se musejí zakopat hluboko do země.

Všichni jsme radioaktivní.
Ale všichni jsme taky lidi.
Je třeba žít.
Musíme.

Všech pět úlů bylo podezřele tichých, včely schované uvnitř. Dědeček to nechápal, podrážděně pochodoval po dvoře. Co se to stalo? Před čím se schovávají? No tak, holky moje, poleťte ven.

Maminka občas z legrace prohlašovala, že dědeček své včely miluje ještě víc než babičku. Nikdy jsem tomu nevěřila - milovat jen o trochu víc by znamenalo samou láskou zemřít. A on tu byl, zdravý a čilý.

V rádiu běžel jeden zábavný pořad za druhým. O katastrofě se mlčelo, nikdo nic nevěděl. Ale ty včely - malé, většinou neškodné, tolik užitečné a vnímavé - ty včely to poznaly.
Vyletěly až třetí den po Černobylu.