rodiče

Crrr crrrr!

Julie se podívá na obrazovku telefonu. Od té doby, co se z ní stala porodní asistentka, tak telefony zvedá s mírným mravenčením v břiše. Volá její kamarádka Marika.

"Ahoj Julie mám kontrakce, hrozně to bolí. Co mám dělat? Nemohla bys přijet?"

Mariku zná už pěknou řádku let a ví, že má sklony k hysterčení. Ale ví, že v tomto případě musí hodit pocity za hlavu a pro jistotu za ní vyrazit.

"Hned přijedu, jsem jen kousek od Tebe."

O půl hodiny později, když Julie Mariku vyšetřuje a vyndavá stetoskop, tak se z břicha ozve: "Aprííl! Ještě tam budem!"

Tak hezký narozeniny, maminko.
No, to seš hodny, ráda Tě vidím. Posaď se. Dáš si kávu? Tak povídej, jak se máš? Ty se ani neozveš, co je rok dlouhej. A jak seš zarostlej. Bude z Tebe Rumcajs. A ty rukávy. Samá díra. Takhle sme Tě s tatníkem nevychovali.
Očividně, pomyslel si.
Darmo mluvit. Tak povídej. Jsi šťastnej?
No, rád Vás vidím, maminko.
No to já Tebe. Ale šťastnej nejseš, to vidím. Proč jste se vlastně vůbec rozcházeli. Tohle´s nám přece dělat nemusel. A kde to teď vlastně žiješ?

Někdy ten držkopád přijde z úplně jiného schodu, než by člověk čekal.