Spolčení hlupců

„Glorie!“
Ignácius se otočil, avšak seznal, že krom něho už v místnosti nikdo není. Pomatená slečna Trixie, ta dobrá duše závodu Levyho kalhoty, musela myslet jeho.
„Nejmenuji se Glorie.“
„Já vím, Glorie, já vím. Slíbili vám také šunku, Glorie?“
„Cože?“ vyštěkl Ignácius. Vždy, když byla řeč o jídle, zpozorněl.
„Pěknou velikonoční šunku, povídám.“ Slečna Trixie si položila hlavu na stůl. „Nenech se o ni okrást, Glorie.“
„Nejsem sice Glorie, avšak pokud tu byla nějaké Glorii přislíbena velikonoční šunka, rád onu Glorii dočasně zastoupím,“ zafuněl Ignácius. „Kde se mám hlásit?“
„Zzzzz…“
Slečna Trixie, jak bylo jejím zvykem, v polovině rozhovoru usnula.

Slečna Trixie se probudila v podivuhodně dobré náladě. Chvíli vzpomínala, co je toho příčinou. Pak jí došlo, že je konečně v důchodu. Gloria to dokázala! Žádná kancelář! Procházky! Natáhla si přes košili zelené tepláky, zapomněla zamknout byt a vycupitala z domu. V nejbližším kostele zapálila za Glorii svíčku.
Tou dobou Gloria alias Ignácius J. Reilly cpal své bachraté tělo do autíčka Mirny Minkoffové. Nikdy se nedozvíme, zda sanitka psychiatrické léčebny dorazila k jeho domu pozdě kvůli zapálené svíci, nebo proto, že slečna Trixie svým šouráním přes přechod u kostela zastavila na padesát vteřin dopravu na Basin Street v obou směrech.