Ferda Mravenec

„Já bych vám poradil, kdybyste chtěli,“ poskakoval brouk Pytlík. Nedočkavě se snažil zmáčknout barevná tlačítka. „Já jsem něco podobného viděl v kině!“
Konečně se dostal k jednomu červenému knoflíku. Ozvalo se temné zahučení, vesmírná loď se otřásla a jedno z drahých torpéd zmizelo kdesi v nenávratnu.
„Ale jejda, to jsem nechtěl, já myslel vlastně tohle,“ sápal se po velké tmavé páce, když vtom ho velitel lodi Barraccuda XT753 vztekle odstrčil od řídícího pultu a zařval: „To na té Zemi doopravdy nešel najít lepší vzorek inteligence než tohle?“
„Ještě jsme chytli tohohle,“ přikrčil se poručík Xsansa a postrčil dopředu mravence Troubelínka.

"Dědečku, prosím tě, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byl mladý," prosily malé larvičky
"Vždyť jsem vám to povídal mockrát," váhal stařičký mravenec Ferda, toho jména dvacátý.
"Prosím, prosím."
"Tak dobře."
"V těch dávných dobách patřil svět mravencům. Mohli jsme chodit, kam jsme chtěli, brát, co jsme chtěli ..."
"I kostky cukru?"
"I ty."
"A nebáli jste, že vám lidé ublíží?"
"Ti tehdy leště neměli DDT ani jiné škodliviny."
"Ach jo, to bych chtěla zažít," povzdechla larvička.

Stařík se pousmál a vydal se do laboratoře, kde se na lidech zkoušeli nové feromony.
"Tak co, funguje Zlatý mravenec?"
"Perfektně, poslouchají na slovo."

Brouk Pytlík měl konečně jasno. Nebylo o tom nejmenších pochyb a všechno náhle dávalo smysl. Jen se ještě musel rozhodnout, zda v čele stojí ten parchant s červeným šátkem nebo přivandrovalec se zlatým.
Abyste rozuměli: Pytlík si až do nedávna myslel, že je obětí nesmírně přilnavé smůly a celkově nepřízně osudu. Dlouho nad tím dumal a rozvažoval, až si uvědomil, že kolo Štěstěny brouka vždy po nějaké době vynese vzhůru - ale jeho nikdy.
Ne. Žádný osud, žádná štěstěna, je to komplot. Všechna ta nízká hmyzí stvoření se proti němu spikla. A milované Berušce vysloveně zakázali, aby si s ním vyšla.

"Plukovníku Ferdinande! Stovky Červených překročily vzdálenější brázdu a šikují se na ostrůvku!" Zadýchaný posel únavou pletl nohama.

"Blbost. Červení jsou odjakživa naši přátelé. Proč by napadali svoje bratry? Za to můžou ti Zlatí, to oni tam jsou."

"Pane, Zlaté nikdy nikdo neviděl."

"Zapomněl jste, kde je vaše místo? Půjdete do první lin -" Plukovník Ferdinand slovo linie nedořekl. Místo toho začal chroptět, jak se mu kolem krku stahovala smyčka z jeho oblíbeného červenočerného šátku.

Když Ferdinand zvláčněl, major Tom ho i s šátkem pustil k zemi.

"To víš, debile," zabručel Tom, "žádný Červený tam nejsou a počty taky nesouhlasej. Tož sedlejte!"

"Jen jestli to není černota," poznamenal unavený Ohtli a složil konec jehličí na zem. Koutkem oka přitom postřehl svůj rezavý odraz v kaluži vody.
"Vážně to říkají," rozvášnil se Izel, až konec jehličí v jeho rukách poskočil.
"Prý se rodí den co den znovu."
Ohtli pozvedl jehličí a pokračovali v cestě.
"Něco na tom bude, už prastará Atzi se dala slyšet, že jim dělal rozvody."
"Rozvody vody?"
"Všeho druhu."
"Ale to by mu potom muselo být už... už víc než měsíc."
Měsíc při té myšlence zakroutil nevěřícně hlavou.

Na náhorní plošině zrodila se ve zlatavém třpytu objetí slunéčka známá firma.

Na hlídce bývá nuda. Drbat s jinými soukmenovci je větší sranda. Někteří se dokonce dostanou za hranice lesa.
„Slyšeli jste to? Zjevil se zlatej mravenec!“
„A to znamená jako co?“ Jeden z červených nohatých tvorů nakrčil čelo.
„Prej zvrací zlato a umí i jiný drsný kousky.“
„Chlapi, nekecejte! Kde by jako byl?“
„V sousednim lese. Brácha to má z první ruky. Nějaká hmyzí baba vyprávěla, že prej má zlatý ruce.“
„Nevěřim. To musí bejt kravina!“
„A ploštice s tunou prťat o něm prý mluvila s jinou a říkala jí, že je celej zlatej.“
„A kdo to teda je?“
„Nějakej Ferda.“