Deníky prvootce

Občas musím zkontrolovat, zda mi někde nebují peří. Za poslední týdny už nebydlím v obyčejném postsocialistickém panelovém domě, nýbrž v kurníku. Všude, kam se hnu, motají se mi pod dohama kuřátka. Větší kuřátko u toho brebentí, ukazuje mi věci nebo si zpívá, menší kuřátko neříká nic, ale tváří se dost výmluvně. Pokud náhodu nemohu kuřátka najít, stačí si sednout a říct si, že je klid, a mohu se tím pádem pustit do něčeho zajímavého. Přesně v okamžiku dopadu zadnice do polsrování spustí se drůbežím mláďatům čidla, a než bys řekl histogram, už mám jedno na noze a druhé na zádech.

Kandidátka 1: kavitující blastocysta, kvalita 5AA, dokonalá pravidelnost, vynikající vývojový potenciál,

Kandidátka 2: kavitující blastocysta, kvalita 4AA, pravidelná, skvělý vývojový potenciál,

Kandidátka 3: kavitující blastocysta, kvalita 4AA, pravidelná, skvělý vývojový potenciál,

Kandidátka 4: kavitující blastocysta, kvalita 4AA, pravidelná, skvělý vývojový potenciál,

Kandidátka 5: kavitující blastocysta, kvalita 4AB, pravidelná, dobrý vývojový potenciál,

Kandidátka 6: kavitující blastocysta, kvalita 4AB, pravidelná, dobrý vývojový potenciál,

Kandidátka 7:  blastocysta, kvalita 3AB, pravidelná,  přiměřený vývojový potenciál,

Kandidátka 8: blastocysta, kvalita 3BB, téměř pravidelná, přiměřený vývojový potenciál.
 

Prvootec neví, jak vybrat. Roznodne se postupovat seznamem zhora dolů.
Ledňáček je jednička. 
Červenka je osmička. 
Kvalita není očividně všechno.

Když se narodil Červenka, udála se v Ledňáčkově životě obrovská změna. Dává nám to jasně najevo už skoro rok. Vlastně nám to dává dost sežrat. Z veselého a zvídavého chlapečka se stala uplakaná, smutná ozvěna. Svoje rodiče Ledňáček trestá tím, že odmítá dělat cokoliv, na čem nám záleží. Přestal jíst, chodit na hřiště, odmítá knížky. Jako rodiče zatínáme zuby a snažíme se, i když nás trpělivosti nikdo nenaučil. Nevím, zda už jsme se nedopustili nevratných chyb. 
Ale před pár dny přišel Ledňáček s jasnýma očima, držel ve svým ručkách knížku a pípnul: "Tatínku, pojď mi číst pohádku."
Tak snad dobrý.

Před pár dny jsem měl to štěstí, že jsem se ocitl v tichu a klidu. Zatímco rodič 1 a přidaná drobotina odcestovali do hor užívat si čerstvý vzduch, já jako školou povinný druhootec musel jsem si ještě odpracovat pár dní před zaslouženým volnem. 
Přišel jsem domů, znaven a vyčerpán, a nikdo nekřičel, odnikud se neozývalo vřískání, žádné zákeřné zoubky mě nekousaly do kotníků, má záda se nepodlamovala před nečekanými skoky ze židle. Ale taky mě nikdo nemazlil, žádná tvářička se neculila, odnikud se neozývalo "tatínku". 
Po dvou hodinách se mi začalo stýskat a nemohl jsem se dočkat, až začne chaos.

Ledňáček s Červenkou nepatří mezi nejvýkonnější spáče. Ačkoliv kolují legendy o miminkách, které hnedle po narození bez zvláštní pozornosti usnou na celou noc, věřím jim asi stejně, jako že v roce zvládnou daňové přiznání. 

Na druhou stranu takoví lehčí spáči napomáhají údržbě domácnosti. V našem bytě není vrzajících dveří, skřípajících parket, nedotažených šroubů, žádná nepromazaná ložiska či kvičivé kliky. Ticho jako v hrobě, aby jediné vrz nevyplašilo naše ptáčata. 

Existuje však problém, který silikonový olej nevyřeší. Když se coby gerontorodič plížím od spících kousků, abych si užil hodinu s nějakými hmotnými statky a duševní krmi, křupou mi moje stará kolena.

Ledňáčka fascinují číslice. Už tak od dvou mu nadšeně září očička, když ve změti náhodných čar spatří známý obrys čísla. Zhruba od tří let je ryje do písku, skládá z provázků a čím dál častěji se je snaží i napsat. 
Od loňského roku aktivně počítá. 
"Jsme tři!" volá nadšeně, když prstíkem spočítá mámu, tátu a Ledňáčka. Máma už má břicho ve stavu požehnaném, tak opakujeme, že budeme čtyři. Ledňáček zarytě trvá na svém, dokud není Červenka na světě. To se pak při pohledu na ten uzlíček zamyslí, vytasí prstík, ukazuje a nadšeně zvolá.
"Jsme čtyři. Máma, táta, Ledňáček a Červenka." 

Stal jsem se druhootcem. Už tomu bude bez mála rok. Do našeho rodného hnízda se vylíhnul malý Červenka. V současné době spolu s naším malým Ledňáčkem začíná objevovat svět. Ponejvíce zobáčkem. Tedy v jeho případě čtyřzubou pusinkou, ale zůstaňme v ptačí analogii. A zatímco plazivý plenochod vykazuje stále větší rozsah pohybu a nic mu není svaté, Rodič 1 a Rodič 2 zjišťují, že dno není vůbec dno. Že je to jenom tlustá vrstva bahna, do které se dá nořit ještě pěkně dlouho. 
Myslel jsem, že přechod z jednoho kousku na dva nebude strašný. Je. Ale potřebujeme se prostě jenom sladit.

Zážitek od stolečků s cinkáním bych mohl s čistým svědomím označit za jeden z nejhorších ve svém životě. Uchýlil jsem se k tomuto pokusu jednou, ale pochopil jsem, že přirozeně plachý intelektuál se špatným držením těla a silnými brýlemi půjde na odpis dřív, než stihne říct Scorsese. Myslím, že to byla poslední kapka, kdy jsem se rozhodl nechat svůj partnerský život nadobro osudu a už ho raději nepokoušet.
Ledňáček naštěstí nezdědil do života povahu svého tatínka. Zatím má jedinou balící hlášku, ale funguje rychle a spolehlivě.
"Ty máš tak krásné oči," hlaholí blonďáček náhodné paní na lavičce. Úsměv vykouzlí vždycky.

Doma nám visí obraz. Jeho svěží zelené tóny a světlo zachycené impresionistickým okem se líbí nám všem. Ačkoliv zobrazuje osamělý strom, samota z něj rozhodně nečiší. Naopak, když je smutno, stačí zvednout hlavu a na okamžik se přenést do jeho stínu na šťavnatě zelenou louku.
Ledňáčkovi se obraz zalíbil natolik, až mě poprosil, jestli bychom tam mohli zajet. Některá dětská přání jsou možná nesplnitelná, ale tohle mezi ně náhodou nepatří.
Vím, kde jemná ženská ruka ten obraz malovala, a učinil jsem slib.
Dnes jsem jej Ledňáčkovi splnil.
Chvíli to trvalo, ale našli jsme ho.
Byl zelený přesně jako na obraze.

Když jsem býval mladší, často jsem snil o vlastní rodině. Jak mi přibývala léta, sen se vzdaloval a já jsem se stával jenom divákem jiných lidských životů, nepodstatným osamělým keřem, co se poháněný větrem prohání po vyprahlé pláni.
Doufal jsem, že možná jednou urvu si pro sebe jedno dítko, a snil jsem, jakým otcem se mu stanu.
Ledňáček přiletěl a smetl to suché roští sílou uragánu. Díky mu za to, protože na uprázdněném místě můžu růst, i když už jsem starý kořen. S Červenkou budeme čtyři. To je největší rodina, kterou jsem kdy měl.
A nejsem v ní za křoví.