Deníky prvootce

Nastal čas na další kočárkovou jízdu parkem. Chvilka pro relaxaci otce i syna. Pozvolna tlačím kočár vpřed. Míjím lavičku, kde si dvě maminky vyměňují zkušenosti s kojením. Vzhlédnou a rozněžněle se usmívají. Záhy kolem mě projede další maminka s kočárkem, také se usměje. Takový nečekaný zájem od něžného pohlaví mě znejistí. Zapomněl jsem se učesat? Mám každou ponožku jinou? Nebo sunar ve vousech?
Projíždím kolem dalšího mateřského sdružení. Nejistě opětuji úsměv. O pár kroků dál zaslechnu kus rozhovoru.
„Jedenáct dopoledne a není v práci?“
„Možná má houmofis.“
„Rozvedený nevypadal.“
„Na vdovce je moc mladý.“
„Měl prsten, holky.“
„To je škoda.“

Vstoupím do obýváku. Na koberci výjev jak z antické tragédie. Dítě si svačí ruku. Už má v sobě tři prsty. Tváří se, že zvládne i čtvrtý. Ctěná choť leží na zemi, ruce rozhozené, spokojeně oddychuje. Padla únavou vprostřed četby jedné z mnoha pískacích knížek.
„Co se tady…?“ Ani nedořeknu. Žena zamrká. Probere se. Směje se mi, že jsem vzhůru nohama. Zamává rukama ve vzduchu, snažíce se zvednout zpět do sedu.
„Co děláš? Čekáš na golfský proud?“
Oba se rozchechtáme jako blázni.
„Ne, ty pako. Dávám na odiv svá motýlí křídla.“
Kojenec mezitím usnul. Pár prstů si prý nechá na příště.

Vážená nebeská komise,
píši Vám v souvislosti s nabídkou umístění do pozemské existence, konkrétně bych měl zájem o pozici lidského mláděte s možností dalšího kariérního růstu. Velmi mě oslovila možnost reinkarnovat v klidné lokalitě středoevropského prostoru. Preferuji humanitně orientované čekatele se zájmem o rozšíření rodinného portfolia.
V minulosti jsem úspěšně reinkarnoval v rámci živočišné říše, mám však zkušenosti i v pozici lidského mláděte. Rád bych doplnil, že po třech cyklech nehmotné rekreace se již cítím plně připraven zapojit se do hmotného bytí.
Těším se na budoucí spolupráci. Níže přikládám svůj přehledný spiritopis k posouzení.
S uctivým pozdravem
Ledňáček v. r.

Dvounožci se celý den hemží po teritoriu. Od té doby, co si domů přinesli tu růžovou věc bez kožichu, se tuze často hemží. A to mě rozčiluje. Proč si vůbec tu věc opatřili? Budou to jíst? Mé teritorium sice zůstává nenarušeno, jen to hrozně hlasitě mňouká. Komíhá to packama a chová se to věru neprakticky. K čemu to asi dvounožci potřebují? Budou to učit lovit? Hlavní je, že mojí misky si to nevšímá. Ale to nedělají ani moji poddaní dvounožci. Už se setmělo. Moje paštika nikde. Asi to potřebuje jejich péči. Počkám a očistím si packu. Nezapomněli jste na mě?

„Mám dát fotku Ledňáčka na sociální sítě? Chci se přece pochlubit vzdáleným příbuzným, přátelům, kolegům, současným žákům, bývalým žákům, bývalým milenkám (ne, ty bych chtěl jen řádně vytočit), jakého mám krásného Ledňáčka.“
„To bych být tebou nedělal.“
„Proč jako?“
„Na pozadí běžící algoritmy marketingových koncernů tě okamžitě zmerčí.“
„Cože? Docela naivní představa, ne?“
„Namísto mailů nabízejících zvětšení… libida, ti začnou chodit nabídky mastí na opruzeniny dětských zadečků.“
„Nesmysl. Takhle to přece nefunguje.“
„Začne promyšlená hra kravaťáků bez skrupulí se strachem o prvorozeného. Stačí párkrát zadat mimi do vyhledávače a jsi jejich.“
„To se přece nesmí.“
„Kdo je tady naivní, hm?“

Obrýlený humanitně erudovaný novorodič, jehož vlasy se poslední měsíce rozhodují, zda mají dříve zešedivět nebo vypadat, klečí na kolenou před na třech polštářích trůnícím rozmrzelým kojencem a šermuje nerudnému dítku, připomínajícímu ledva se probudivší mihuli potoční, dudlíkem před obličejem.
„Dum dum…stegy… dum dum stegy,“ žvatlá dvojnásobně graduovaný sociolog médií. Předávané sdělení mu kupodivu vůbec nepřipadá redundantní. Dudlík se stegosaurem však ne a ne se uhnízdit v Ledňáčkově nespokojeném zobáčku.
„Co to tady vyvádíte?“ zahlaholí zvesela druhý rodič.
„To pochopíš, až budeš zase malá,“ plazí se v teplákách po koberci kdysi jemný intelektuál se zálibou v drahých vínech a klasické hudbě.

„Přišly ty čínský chůvičky,“ hlaholí pyšně Rodič 2, protože je sám dlouhé večery vybíral. „Jedna se jmenuje Lotosový květ a druhá Medový vánek. Šly sem tři týdny. Nejspíš pěšky přes Karakorám.“
„Říkals něco?“ oblak páry se vyvalí z koupelny.
„Že vyzkoušíme ty nové chůvičky.“
„Jasně,“ odpoví zamlžená skla. Záhy se oba rodičové usazují v protilehlých koutech bytu.
„Halo, tady Lelek. Jak mě slyšíte?“
„Halo, tady Medůůůza.“
Rodič 2 zapojí pubertální hemisféru.
„Povíš mi, co máš právě na sobě?“ lascivní vibrato v hrdle.
„Pchrghrmrrrh…“ v reproduktoru to zapraská. „Sklenici džusu, …pitomče.“
Ledňáček spokojeně spí dál. Netuší, kam se to proboha narodil.

„Podívej, on grimasuje,“ deklamuje nadšeně Rodič bohemista s lingvisticko-didaktickou průpravou.
„Chystá se formulovat sdělení,“ doplňuje Rodič sociolog komunikace, postgraduálně erudovaný v oblasti didakticko-psychologické.
„Myslím, že vybírá vhodné prostředky, aby artikuloval svoji myšlenku.“
„Snad vyčkává na vhodný okamžik, aby eliminoval komunikační interference.“
Kojenec zmateně těká pohledem z jednoho obrýleného rodiče na druhého. Posléze si ublinkne.
„Nechceme od něj moc?“ zaváhá Rodič sociolog „V deseti týdnech.“
„Nesmysl… Ledňáčku, řekni dialektika... Řekni Kierkegaard… Něco lehčího? Monááááda.“
Chlapeček se významně nadechuje.
„Apfff!“ zabrumlá na rodiče a směje se od ucha k uchu.
„Apfff?“ podiví se Rodič bohemista. „To kýchnul?“
„Ne. To je jistě německy.“

„Jaký by asi náš mladej dostal indiánské jméno?“ zamyslí se Rodič 2.
„Ledňáček ti přijde málo indiánský?“ podivuje se Rodič 1.
Buléééééééééééééé!
„Podle toho, jak dnes pláče… Ten, který kvílí s vlky…“
„Čeho se mu asi nedostává?“ pokračuje Rodič 2 o něco vážněji.
„Pálí ho šťávy. Problémy s refluxem jsou u miminek běžné.“
Buléééééééééééééé!
„A co problémy s migrénou?“ pokusí se zavtipkovat Rodič 2.
„Huš... Dostal Nutriton. To mu pomůže se zahuštěním stravy.“
Bulééééééééééééé!
„Hmmm… Zajímavé. Takže bude křičet večer, až se bude snažit…“
„Nejspíš jo,“ povzdechne si ustaraně Rodič 1.
Robě vříská dál nedbaje na zmučené zvukovody svých rodičů.

Na nemocniční chodbě se sejdou čtyři otcové. To není začátek nejapné anekdoty, ani epizoda argentinské telenovely. I když, přiznávám se bez mučení, cítím se trochu jako prošedivělý Fernando vláčený přívalem emocí vyvolaných ledva nabytým statusem otcovství. Je to smutná realita protiepidemických opatření těchto dnů.
„Další,“ zahlaholí sestra, „máte dvacet minut. Vypnout mobil. Rouška, dezinfekce, návleky na boty, plášť.“
Čekám až přijdu na řadu, abych využil svého času s Ledňáčkem, než pustím dovnitř dalšího čekatele na rodinné štěstí.
Každý z nás vstupuje na oddělení intenzivní péče s pokorou. A s nadějí, že zítra si už svého drobečka odneseme v košíku domů.