Historie

"Kluci, je to špatný," konstatoval druhý pilot.

"Jak moc?" zeptal se radista.

"Máme benzín asi na 25 minut."

"A kolik zbývá nad pevninu?" otázal se bombometčík v prosklené přídi, který pohledem přitahoval zemi na obzoru.

"Asi tááák... třičtvrtě hodiny," počítal hlavní pilot.

Všichni v letadle se začali o něco víc potit.

o půl hodiny později

"Kluci, je to fakt špatný," ozval se druhý pilot.

"Jo?" zeptal se střelec ve věži

"Jo."

"Došel benzín?"

"Došlo kafe."

Chvíli bylo ve všech sluchátkách ticho.

Pak se všichni letci hurónsky rozchechtali až jim tekly slzy. Potlačované napětí se uvolnilo.

Pak začal levý motor vynechávat.

Pijí tady vodu černou, které říkají kahve. Její hořkost prý pomáhá trávení a ospalost zahání. Všichni ji pijí horkou, jak jen snesou, jazyk z toho brní. Když ptal jsem se po původu nápoje toho, ukázali mi zrna podobná bobům, kterážto ztmavnou skoro do černa, když je praží.
Nejzvláštnější je způsob popíjení. 
Sedí u toho na zemi na polštářcích, pijí pomalu a po doušcích, než uplyne skutečně dlouhá chvíle. Snad že víno pít tady nesmějí. 
Heřman rychle si hořkost toho nápoje oblíbil, já raději popíjím šerbet z fíků, hroznů a medu a radost mám, když kovová konvice vyprázdní se ke dnu.

Byla to svatba vskutku nevídaná. Nebylo divu, jako sultanův defterdar* si mohl Rüstem Paša dovolit být okázalý. O hostinu a posvatební veselici se postarala ženichova rodina, ale na samotný obřad dohlížela Rüstemova budoucí tchyně. Obcházela všechno a všechny, aby se ujistila o naprosté bezchybnosti.

Obřad probíhal, jak měl, a při čtení súr o lásce měla slzy na krajíčku. Nakonec ovšem došlo na to nejdůležitější: svatební sliby. Teď se ukáže, jestli to ženich myslí skutečně vážně. Protože když by slib nesplnil... čeká ho rozvod. 

"Já, Rüstem Paša, slavnostně přísahám při Alláhovi (On je vznešený), že nikdy nenechám svou ženu bez kávy." 

Ouško porcelánového šálku bylo tak drobné, že se Samuelu Johnsonovi těžko drželo v silných prstech. Přesto si z něj vychutnával podvečerní čaj.

Čaj a anotovaná kniha, co by mohlo být lep...

Šálek se zvrhl v rukou a hnědá tekutina se rozstříkla po vestě i knize.

"Fuck!" vyklouzlo Johnsonovi z úst.

Asistent sedící za stolem rovnoměrně pokrytým svazky zvedl vyvalené oči.

Johnson kapesníkem utřel škody a vrátil se ke knize. Nějak se mu nedařilo se do ní začíst. "Fuck. A verb..."

"Georgi," oslovil asistenta. "To slovo, jež jsem právě řekl. Máme jej zaznamenáno?"

"Ne."

"To bychom jej měli dohledat."

Tvář zbledla.

Obrovský dík si při nečekaném nálezu zasloužil bagrista Eddie Fogarty. Když na lopatě bagru našel promáčený kožený sežvýkanec čehosi, rychle jej zakryl vlhkou hlínou a zavolal do místního muzea. Zachránil tak nález desetiletí. 
Žaltář s počátku 9. století hodili do rašeliniště nejspíš mniši z nedalekého kláštera, aby jej ochránili před severskými nájezdníky. Ostatně, nebyl to první a určitě ani ne poslední nález z Faddan More.
Restaurátory čekala piplačka. Stránky byly prožrané červotočem a plísní dávno před tím, než se ocitly bez kyslíku. Červotoč byl tak nejspíš poslední, kdo si pročetl kompletní text.
Původní odhad oprav se protáhl o dvacet let. 
 

Kandidátkou na nejlepší odvetu v historii by mohla být Eleonora Akvitánská. Jejím prvním manželem byl Ludvík VII. Francouzský. S tím však byli moc odlišní. Eleonora byla charismatická, politicky důvtipná a sociálně obratná. Ludvíka uráželo, že technicky kontrolovala větší území než on a jeho vazalové se mu kvůli tomu vysmívali. Po druhé křížové výpravě dospěl konflikt do apogea. Jelikož mu taky nepřinesla žádné mužské potomky, rozhodl se pro rozluku manželství a zdůvodnil to pokrevním příbuzenstvím. Ona si však za měsíc vzala budoucího krále Anglie Jindřicha II. Plantageneta a okamžitě s ním zplodila syna. Celkově měla s Jindřichem, Ludvíkovým rivalem, osm dětí. 

Jednotná kandidátka Národní fronty - cesta ke šťastné budoucnosti.

Radostně ukažme národní jednotu!

Kdo odevzdá bílý lístek, vyčleňuje se ze svého národa a stává se dezertérem. Výslovně se staví  proti osobě našeho presidenta dr. Beneše.

Bílý lístek - černé úmysly. 

Kdo pluje proti proudu socialismu, je podoben Židům, kteří přivedli na smrt Krista, jenž bobojoval proti tehdejším kapitalistům, farizeům.

Věřící občan volí kandidátku Národní fronty!

Ukáže každý pravou tvář - bílý lístek dá hnusný žhář.

Němci by jistě ocenili cestu k Mnichovu - lístek bílý.

Ženy z vypálených Lidic volají: Na bílý lístek čekají fašističtí vrazi našich mužů a dětí!

Bílý lístek - černá budoucnost!

Přestože Heinrich Schliemann pocházel z chudé rodiny, celý život snil, že objeví Tróju. Bez peněz se těžko zkoumá, proto se věnoval obchodu, díky kterému úžasně zbohatl. 
Když usoudil, že vydělal dostat peněz, rozhodl se sen splnit.
Jeho tehdejší žena mu v tom chtěla zabránit, promrhat peníze na vykopávky je čirý nesmysl. Schliemann se s ní po zaplacení tučného odstupného rozvedl.
Výběr druhé manželky neponechal náhodě. Měla být Řekyně, mladá, krásná a vzdělaná, s pochopením pro jeho výzkumy.
Obrátil se na svého profesora řečtiny, který mu ukázal fotografie tří kandidátek. Schliemanna na první pohled zaujala Sophie Engastrominos, s níž se oženil.

 

Tak stojím s tím proklatým papírem a musím se rozhodnout.

Ne že by tam bylo z čeho vybírat, jde prostě o to, jestli tam půjdu, nebo ne.

Nikdo mě nenutí. Ale oni si samozřejmě zjistí, kdo tam nešel. Stejně jako kdo nebyl v průvodu.

Mám si koledovat o průšvih?

Vždyť nejde vůbec o nic, všichni to říkají. Takže tím ničemu neuškodím. Není to jako jim něco podepisovat…

Hm, akorát že tak s nimi budu hrát tuhle pitomou hru. 

Takhle dát jim do obálky prázdný papír, jak to prý dělali za první republiky. Ale troufla bych si?

K čertu s tím.

Osud si umí s člověkem pohrát.

Kristinin otec ztratil všechny tři severské koruny. Matku skoro nepamatovala.

Ve dvanácti Kristinu provdali a stala se milánskou vévodkyní. Ve třinácti byla vdovou.

V šestnácti se přestěhovala do Bruselu k tetičce Marii, která se jí ujala a soucítila s ní v jejím údělu. Ostatně ho sama poznala.

Teď, když Kristina stála modelem proslulému malíři, který přijel až z Anglie, aby ji portrétoval, tiskla v rukách rukavičky a říkala si, že tomuhle osudu se vzepře.

„Kdybych měla dvě hlavy, dala bych jednu k dispizici anglickému králi,“ svěřila se tetičce.

Ta jí pevně stiskla prokřehlé ruce.