Historie

Válka přinesla spoustu změn. Elisa se teď každým dnem strachovala o Jane. Její přítelkyně pracovala v armádě a i přesto, že nebyla na bojišti, neznamenalo to, že byla plně v bezpečí. Jediná věc, která Elisu dokázala přivést na jiné myšlenky byla její práce. I když směny byly dlouhé a úmorné.

Oblékla se stylově, ale pohodlně. Namalovala se, ale s make-upem šetřila. Její nohy byly po včerejšku zbarvené do hněda, takže stačilo, aby na lýtko namalovala dlouhou čáru.

Punčochy už totiž v továrně, kde Elisa pracovala, nevyráběli. Jí to ale nevadilo. To, co s nylonem dělali teď, bylo totiž mnohem důležitější.

Drahý Ivane,

rád bych Ti poděkovala, že jsi mě včera ještě navštívil.
Vím, že se chystáš do velkého dobrodružství ale i do ohromného nebezpečí.
To co děláš, je správné a jak jsem Ti včera řekla, jsi dobrý muž a hotový chlap, když se pouštíš do tak rizikového podniku.
Jsem na tebe moc hrdá a vždy budu. Vybrala jsem si toho pravého. 
Budu na tebe čekat, dokud se nevrátíš, i kdyby to mělo být třeba sto let. Ale vrať se mi, prosím, mnohem dřív.

Líbá s láskou, navždy tvá,

Milada H.

P. S.: Doufám, že budeš mít z mé fotografie radost

Poté, co se svoboda, rovnost a bratrství utopily v proudech krve, už sice nebylo možné obnovit staré pořádky, ale ani prosadit dobře ty nové. Občanská práva získala nadlouho jen část neprivilegovaných vrstev (samozřejmě mužů, kdo by vzpomínal na Olympu de Gouges). 

Demokraticky smýšlející se dočkali až během revoluce roku 1848.

A následovalo velké překvapení.

Venkované využili nově nabytých práv – a volili hromadně konzervativní pravici. Liberálové utrpěli značné ztráty.

Na tenhle šok francouzští demokraté nezapomněli. O zrovnoprávnění žen dlouho nemohla být řeč. Kdepak, opakovat stejnou chybu! Nevzdělané ženy přece poslouchají hlavně kněze.

Tohle mínění bylo překonáno až po druhé světové válce.

"Maminko, ještě pohádku!" pískne Heide.

"Dobře, tak za odměnu," odpoví Magda a posadí se na okraj postele.

Vypráví o rytíři Adolfovi, který se ničeho nebál a statečně se bil se stohlavou rudou saní z východu.

"Děkuju ti, maminko," zapřede Heide.

"Hodná holčička, a teď si vezmi prášek tak jako ostatní. Vidíš? Spapali ho a už všichni hezky spinkají.

Heide se podívá. Opravdu, všichni sourozenci už klidně leží na lůžkách.

Magda vstane a vyjde ze dveří pokoje. Tam už čeká muž v bílém plášti. Magda si od něj vezme skleněné pilulky a polovinu jich podá svému manželovi.

"Za deset minut, Josephe..."

Zámek Saint-Germain-en-Laye

Hlouček francouzských, britských, amerických, italských a japonských diplomatů podrobně zkoumal mapu, jejíž inkoust ještě nezaschl.

"Jak vidíte," oslovil je drobný, kníratý pětatřicátník perfektní angličtinou, "jsou to pevné a historické hranice zpevněné horami a přetrvávající staletí. Jistota v nové době."

Přikyvování.

Pak dodal francouzsky: "Bajonet na prsou Německa."

Na hrotech per se začernal inkoust.

Zámek Grand Trianon

Jiný hlouček zástupců stejných zemí podezřívavě hleděl na nezvykle protáhlý tvar země, na níž krev ještě nezaschla.

"Cožpak nemají Slováci, tedy slovensky hovořící Čechoslováci," opravil se rychle Beneš, " a Rusíni nárok na vlastní stát po staletích maďarské poroby?

Ani zde námitek nebylo.

Pátého dubna roku 1880 požádal papež Lev XIII. Dona Bosca o dostavbu kostela Božského srdce Ježíšova v Římě. V dobré víře, že otec mladých zvládne dostavět i jeden malý kostel v Římě. Nebo možná proto, že nikdo jiný tu díru na peníze na starost nechtěl. 

Don Bosco přijal. Byl sice velmi unavený, ale papeži byl vždy poslušný. Měl rozestavěné dva kostely, kostel svatého Jana Křtitele v Turíně a kostel Panny Marie Pomocnice ve Vallecrosii. Do toho budoval tři ústavy, v Nizze,  Marseille a ve Spezii. Finanční podporou budiž požehnání.

První, co Don Bosco udělal, byla kontrola hospodaření přímo na stavbě.

Thomas Austin se lehce opotil. Zpráva o královské návštěvě ho zastihla poměrně nečekaně. Pravda, jeho usedlost byla vyhlášená tím, že všem návštěvníkům připomínala do nejmenšího detailu starou dobrou Anglii, ale že se Jeho Výsost princ Alfred rozhodne navštívit prostého farmáře a okusit tak pohostinnost Barwon Park, to bylo veliké překvapení. A obrovská čest. 
"Jeho Výsost se zde musí cítit jako doma!" došlo Austinovi. A protože Jeho výsost byla proslulá svou láskou k lovu, nechal si Austin dovézt z domovské Anglie 72 koroptví a 24 králíků.
O Vánocích je vypustil na svůj obrovský pozemek. 
Co špatného by se asi mohlo stát?

Kámen se srdcem bijícím, otec podrží ruku nad věrnými svého kraje. Pozve je ke stolu, stane se jedním z nich rodinou i duší svou. 
Z jeho rukou vyrve město pyšné vojsko hada římského, které prolije nevinnou krev Besièrs a krajů všech od moře až k nám.
Zkáza železná pohltí otce a do pustin vyžene syna. Získá nejtvrdšího nepřítele na tři tucty roků. Ten přesto zahnán do kouta vydá Bezpečnou horu ohni, aby pak nadobro zmizel v tmách.

Zpráva o smrti pána z Mirápeis zvonila Biatris v uších, když si vzpomněla na trhaná slova starého blázna, která zaslechla kdysi v mládí.

Všichni ta proroctví znali.

Na konci věků přijde na svět Antikrist. Někteří praví, že se zrodí ze staré jeptišky. Nastoupí na trůn jako nejbídnější tyran, bude mysl lidí mást, srdce jejich k zlému obracet, o vládu nad světem bude usilovat. Avšak potom nastane apokalypsa, přijde soudný den a na zem se navrátí sám Ježíš Kristus.

Bratr Salimbene z Parmy viděl, že se proroctví naplňuje. Papež odsoudil císaře Fridricha! Pravil: „Zde je Antikrist! Tak řečený císař Fridrich, bestie, jíž není rovno!“  

Když císař zemřel, fra Salimbene vzrušeně očekával apokalypsu.

Nenastala... 

Po několika letech mnich nerad připustil, že Antikrist zřejmě ještě nepřišel. 

Hodovní sín paláce byla plná. Byla plná kouře z ohňů, do jejichž veselých plamenů skapával tuk pečeného masa. 

Byla plná hluku, pokřikování, vtipkování, chlubení se a přátelských hádek mužů, kteří byli ještě včera vojáky.

Byla plná plná právě těch mužů, již chtěli zapomenout na bitevní vřavu, prach a krev, a tak pili silné víno, jedli tučné maso a pokoušeli se nahlédnout za výstřihy služek.

A byla plná vytěsněných vzpomínek na padlé přátele a lidské zbabělosti.

Na vyvýšenou trojnožku v koutě vysedl starý slepec. Pohladil struny své lyry a upravil její lazení.

"O hněvu Achilleově mi zpívej ó múzo..."

Místnost ztichla.