Výtvarné umění

Je to až magické naslouchat zvukům moře. 

Ta rozmanitost. Uklidňující šumění, které se záhy může změnit v řev gigantických mas.

Účes vln se stále mění. Někdy se vzpouzí, ale přesto podléhají diktátu Měsíce. 
S pravidelností se vrhají ke břehu a pak schlíple ustupují. 

Mořské proudy jako řeky v oceánech s sebou nesou rozhovory delfínů a jiných tvorů, zpěv kvetoucích korálů a zároveň nářek těch, které umírají. Oceány pohřbívají spoustu zbytečné uhynulých živočichů, jimž plasty zacpaly ústa, aby nesténaly. Když jsou nářky příliš silné, vodstvu se udělá nevolno. Zvrací obrovské vlny. 

Tsunami se snaží pomstít lidem, kteří to mají na svědomí. 

„Na, vezmi si.“
„Já padám. Zase kaše. Ne díky, tu fakt nechci.“
„Nedělej drahoty.“
„Kolikátý den za sebou ji máme? Už mi leze krkem.“
„Děvčata, nebojte se, mám tady ještě plný hrnec.“
„„Tomuhle se říká ironie?“ dumá dívčina s podepřenou hlavou.
„Já bych si dala, Mám hlad,“ ozve se holčička v červeném. Prázdná miska ji dává za pravdu. 
„Kdo chce ještě nalít mléko?“ 
„Když tak nad tím přemýšlím, vezmu si jen to. Chci mít štíhlý pas,“ odhrnuje si vlasy z čela další slečna. „Zapletu si do copu jabloňové květy. Ty lákají včely. Snad mi taky pomohou přivábit pohled nějakého mládence.“ 

Malíř se vrací nočními Antverpami notně podroušen, ale po svých. Jeho společníci skončili po stolem. Připsal si další pijácké vítězství. 

Cestou nahlíží sousedům do oken. Tady se modlí vdova, jinde se čeledín pokouší vylákat ven služku. A hle, u Johanssů se probudil malý synek! Bregje ho krmí kaší a Willem hned míchá další, celý rozněžnělý nad plodem svého stáří. 

Malíř se zuje přede dveřmi (jeho žena je pořádná semetrika) a bosý se postaví ke stojanu. Před chvílí sotva šel, ale ruka se mu nechvěje.

Otec je postarší, matka mladá, kaše je kaše.

Svítá.

Malíř se usmívá.

Ježíšek se krmí kaší.

Tak jako boháč touží mít stále více peněz, tak ti co jsou mocní často propadnou chtivosti moci. Chtějí, aby jim patřilo všechno. Touží ovládat všechny všude a kdykoliv. Dokonce jsou v pokušení ovládat přírodní živly, poroučet přílivu a odlivu, východu a západu slunce. 

Násilí je jejich účinná zbraň. Nevezmou si poučení z potopy, která spláchla násilnost a ty, kdo ji působili. Uzurpovali si oko v trojúhelníku. Myslí si, že jsou bozi. Sami v sobě si postavili babylonskou věž. Nepřipouští si, jak hluboký bývá pád z vrcholu. Netuší, jak křehká je vzdálenost mezi krajinou a soumrakem a mezi bytím a nebytím.

Někde se bojuje bombami a ostrými náboji.

Jinde ostrými slovy.

A na všech frontách, samozřejmě, penězi.

Tady je ticho. Ani ptáci se neozývají, pilně se krmí.

Elegantní linie jednoduchého obydlí.

Podvečer. Slunce sklouzlo za obzor, zůstala narůžovělá záře. Voda ve sklenici je chladná. Levandule na stole omamně voní.

Dvě postavy. Mlčí, nikam nespěchají, vychutnávají vzájemnou blízkost.

Matka s dcerou?

Přítelkyně?

Poutnice?

Obraz o tom nemluví.

Mluví o spočinutí, důvěře, péči, oddanosti, lásce a nekonečné něze.

Trochu o smutku.

Ženská síla, chtělo by se říci, ale...

Duše nemá gender.

Největší moc nepotřebuje chřestit zbraněmi.

Pokušení méně mocných je na to zapomenout.

Jeden drobný steh vedle druhého. Titěrná práce, ze které bolí oči i prsty, ale dělá ji ráda. Má před sebou velký den. Tohle budou její svatební šaty, růžové jako její budoucnost.

Slunce slyší štkaní. Zvědavě nahlíží do pokoje oknem. Co se to stalo? Proč švadlenka pláče? Špatná zpráva právě teď krutě nakopla její radost. Srdce se chvěje. Velí přestat šít. Schovat smutek do dlaní. Ptáček vylétl z klece, ale zpěvem ji nepotěšil.

Smutek matky se přenáší na děcko v jejím lůně.
„Miláčku, co s námi bude?“ naříká. „Ach, tvůj tatínek je smrtelně nemocný. Jen Bůh ví, jestli tě někdy uvidí.“

Může mít mnoho podob.

Dobrých i nedobrých, nebezpečných i zdánlivě neškodných.

Jídlo.

Hladovění.

Sex.

Spánek.

Hry.

Alkohol.

Droga.

Nejprve patří tobě.

Na chvíli.

Pro radost, odpočinek, uvolnění.

Pak se něco zlomí.

Chceš víc, dostáváš míň.

Tolik touhy, a tak neslavná odměna.

Příšera byla tvoje, a tys byl velký.

Teď jsi ty její, a jak narostla!

Nemusela hnout ani prstem; ty sám jsi ji vykrmil.

Dívá se na tebe zvědavýma očima.

Ty pokorně klopíš zrak k zemi.

Vidíš se tak, jak tě vidí ona: bezmocného, nahého, v okovech.

Drápy tě ale nesevřely a řetěz není přikován.

Přesto.

Ani se nepokusíš uniknout.

Malíř maluje živými, jasnými barvami. Tuší a doufá, že ho jejich divoká, nespoutaná zářivost přežije, snad o celá staletí. 

Květiny ve skleněném džbánku žijí vlastním životem. Nesvázané, nestísněné, derou se jedna před druhou. Obilné klasy jsou v plné zralosti, těhotné budoucí úrodou. Z kukly se líhne motýl, chystá se vzlétnout. Drobné ovoce slibuje šťavnatou, sladkou chuť.

Nakonec malíř přidá prázdnou ulitu a  za ní, do tmy a do skrytu, lidskou lebku. Domovy života, který už vyprchal.

Květiny zvadnou, motýl zemře, ovoce se zkazí. Vše živé pomíjí.

Memento mori.

Pamatuj na smrt, člověče.

Nezapomínej.

Ale dokud žiješ, ať tvoje barvy září.

S těmi malými je práce. Hlavně kolem přepeření. Jejich ložnice připomíná spíš než andělský dormitář prachsprostý kurník. 

Navíc nemají smysl pro odpovědnost. I prdelatý andělíček je koneckonců posel Boží, a měl by se tak chovat. Ale tihle? Pošlete je k nohám Sixtinské Madony, a oni nasadí ostentativně znuděné pohledy. A ještě tvrdí, že se tváří zbožně! To bych je hnal k čer...

Dobře, to ne, ale skoro! 

Nebo tahle alegorie. To by je mohlo  bavit, vzhledem k tomu, že se dá  kopat za jakýkoliv tým. Ale vždycky se najde vykuk, kterého víc zajímá, jestli mu míček pokaždé přistane na pálce! 

Zamiloval jsem se. Byla krásná, citlivá a tajemná. Hodně mne ovlivnila, Milovala koně a tu lásku přenesla na mě. Nezapomenu na naše projížďky na hřbetě těch krásných zvířat. 

„Mám děravou hlavu,“ rozpačitě se usmívala, když se omlouvala, že na něco zapomněla. Neměla pravdu. Měla ji plnou koní. Rozuměla jim. Reagovali na její pouhý pohled. Mluvila s nimi beze slov. Věděla, co jí říkají. 

Milovala jejich rychlost, sílu a nespoutanost. Měla s nimi hodně společného. Souzněla s nimi. Někdy se mi zdálo, že s nimi úplně splývá. Když jsem se na ni díval, chvíli jsem viděl krásnou ženu a chvílemi koně.