Autorův výběr 2021

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

Prehliadka skleníkov počas dovolenky bola zábavnejšia, než Silvia čakala.
„Tieto sú roztomilé!“ zvolala, keď našla sukulenty zakvitnuté naružovo.
„To je Cotyledon orbiculata,“ informoval ju Florián bez zaváhania. „Hovorí sa im aj prasacie ušká.“
„Vyfotíš ma s nimi?“
Silvia sa sklonila nad kvietky, kým Florián fotil. Ale keď chcela ísť ďalej, čosi ju zachytilo za výstrih.
„Au!“ vykríkla. „Jeden z tých prasiatok ma zahákol!“
„Veď ony nemajú tŕne,“ zadivil sa Florián a pozrel sa zblízka. „Aha, rastie medzi nimi Ferocactus. Počkaj, vyslobodím ťa.“
„Tak pusti ju, ty roztopašník,“ prihovoril sa Florián Ferocactusu. „Sú miesta, kde sa smiem zaháknuť iba ja sám!“

Můj kvádr nárožní se zatvrdil, když přijímací salonek vymalovali brčálově zeleně a místo vikýře nasadili francouzské okno. Viděl jsem avataří tvář s náhrdelníkem kostnatých prstů, novou pěšinku v houštinách vlasů proklestěnou ostřím sekyry, nožem otevřenou náruč.
Nejsem násilník, prstíček nepřiložil: jen poslouchal vnitřní hlasy nájemníků, jak skála nasál a ve vhodné chvíli vydechl. Tvrdly rysy mužů, žen i dětí, když slyšeli, co neměli.

„Prý prokletý dům, tři krvavá neštěstí!“ posunkuje Alžběta, „Já spala jak zabitá. Tebe něco strašilo?“
„Nic, vůbec nic! Asi se báli vrzajících schodů,“ směje se Franta, „to nám nehrozí… Co přemalovat ten hnusně zelený pokoj v přízemí?“

Kamarádka nepřišla na přednášku, jdu za ní domů. Dveře bytu jsou pootevřené a za nimi… Nářek? Vbíhám dovnitř, zvuky jdou z pokoje. Tam vidím děsivou scénu. Kamarádka brečí, na ní leží její otčím. Co dělá, je nad slunce jasné. Prasák ožralý.
Vidím rudě. Skočím na něho, strhnu ho dolů. Kopu do hlavy, až se přestane hýbat.
Teď musíme jednat. Přestala brečet a pomáhá mi vyvléct toho chlíváka ven, kde ho hodíme do prostoru mezi schodištěm. Pět pater nemůže přežít.
Jednou nohou zaháknutý za vyčnívající kus zábradlí, hlava v nepřirozeném úhlu opřená o zem.
Všichni uvěří, že tam spadl v opilosti.

Kdyby se Ježíš rozhodl k odevzdání svého ducha do rukou Otce už v jesličkách nebo užužnovomanželka tasila prýštivou šavli při slavnostním „Ano!“, byla by to jen o něco málo horší volba okamžiku, než který si Ing. Šedivý vybral pro odhalení Plepotovy záměny dvou e-Náhrobků. Sezval široké příbuzenstvo, včetně adolescentních neteří z Bobrové a tříletého vnoučka ze Všerub, aby seznámil s životem a dílem otce, dědečka a tvého pradědy, Kazíku!
Na koláž černobílých fotografií z dětství navázalo roztřesené svatební video, jež po slovech „až do smrti“ střiženo hodně hejry houmhrobesem.
Dámy omdlévaly, chlapi se probudili, puberťačky votd´fakovaly a Kazimírek volal: „Ma-ma!“

Bledé skvrny obličejů. Tmu prorážejí jen oči.
Oči rozšířené strachy, oči přimhouřené zlobou, oči zmateně mžikající, oči zapadlé únavou. Lesklé barevné skvrny, tmavé houštiny řas, černé zřítelnice jako ostré střely, jako varovné vykřičníky.
Jedna jediná chyba, opomenutí, zakolísání, jediné zachvění ruky v nepravý okamžik, špatně zvolené slovo… a kterýkoliv z těch pohledů může vyhasnout navždycky, ty propalující oči se už nikdy neotevřou.
Tíha k neunesení, s každou vteřinou váhání však roste nebezpečí, plíživá hrozba přeroste v útok, útok v téměř jistou smrt.
„Je-li vám život milý, nikdo nepřekročí tyhle čáry. Ať se stane cokoliv, cokoliv, rozumíte?“
Rozhodl se.
Je čas.

„...a odsuzuje se k odnětí svobody v délce 347 let a peněžitému trestu ve výši..."
Lid zajásal.

Zločinnost v nové době narostla do závratných čísel. Anarchističtí aktivisté a jiná jim podobná levičácká verbež zpočátku tvrdili cosi o „artefaktu novelizace" či jaké sprosťárně, ale slušný člověk taková slova přece ani nezná. A za pár let už od nich bylo, chvála vládě, ticho.
S pohrdavým úsměškem odcházela ze soudní síně poslední buřička. Však on ji úsměv brzičko přejde. V cele s přísnou ostrahou Róza Parcimburková duševní vlastnictví InfoGigant Corporations zneužívat nebude.
A legální licenci na použití rozumu rovněž nezíská, ani kdyby chtěla.