Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Letos jsem se k vlastnímu překvapení a potěšení výrazně vrátila ke svému oblíbenému mýtickému poděsovi. Byla z toho čtyři drabble. Moc jsem si užila všeobecnou ulítlost situací, kdy se objeví na scéně. Měla bych napsat tu severskou knížku pro děti.
Loki lehce nakopl obrovo tělo. Konečně bylo po něm. Loki se opřel o zakrvácenou sekyru. Snažil se popadnout dech a zaujmout hrdinskou pózu.
Sedlák objímal syna, kterého Loki před dotyčným obrem zachránil, přičemž ho musel v jednu dramatickou chvíli proměnit v kaviár.
„Děkujeme ti,“ pravil sedlák omámeně.
Kluk poulil oči. Možná to, že byl na okamžik teoretickou rybou, zanechalo jisté následky.
„Proč tak žasnete?“ odvětil Loki dotčeně.
„Nežasneme!“ chlácholil ho sedlák. „Složíme píseň na tvou počest!! A zmíníme v ní, jak skvěle si vedeš v boji!!!“
„To mě těší, ale pořád mě znepokojuje ten všeobecný údiv a všechny ty vykřičníky.“
Proč jsem vybrala právě tento text?
Možná proto, že byl pro mne samu tím největším překvapením, že se "psal sám", že ukazuje, že i osoba vystupující nelítostně až krutě byla kdysi citlivým dítětem, jemuž zabránili vyrůst v dobrého člověka.
Původní téma: Dům, kde se zatmívá rozum
"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."
Moje (mnou napsané) oblíbené letošní drabble je hlavně oblíbené pro způsob svého vzniku a lehkou ironii osudu.
Bylo druhého dubna večer, téma Zdivočelý mullet na onen den bylo dopsáno a nové téma nikde. V rámci komentářů ke starému tématu a úpění se objevila následující konverzace:
mila_jj: Včera jsem chtěla méně šílené téma. Dneska chci jen téma! TÉMA!
Apatyka: Vidím to podobně. Přežiju snad i tu vloni v komentářích navrhovanou Antikoncepční metodu veverek (nebo jak to tehdy bylo)… Jen ať už je zase co psát :D
Tora: Nerouhej se!
Remi: Antiko- cože? :D :D No to snad radši ani ne, ale zase téma je téma :D
Apatyka: Autorkou nápadu je Eillen, dne 22. dubna 2020, ve 20:02, pod tématem "Opatření na podporu porodnosti" napsala, cituji doslova:
"Tak jo, upravuji sdělení - beru jakékoliv téma. Já už jsem tak mrtvá, že i případná Antikoncepční metoda veverek mi bude připadat jako normální :D"
Konec citace.
Remi: Děkuji za kompletní informaci <3 Obdivuju, jaký v tom máš přehled :D
Apatyka: Jo, tohle si pamatuju (tedy, věděla jsem, že to padlo a pod jakým tématem, zbytek jsem samozřejmě musela dohledat)… kdybych si takhle pamatovala deriváty karboxylových kyselin, to by byl život :D
Remi: Uznávám, tohle by bylo nádherné! :D
Eillen: Cože? To jsem musela fakt být mrtvá... :-D
Apatyka: Byl to ten den, kdy jsi dělala asi tři sta svatebních koláčků :D
Eillen: Jo, tak to dává smysl. :-D
mila_jj: Já vás varuju! Jestli nebude téma do deseti (minut), začnu psát Antikoncepční metodu veverek sem!!! Ne, radši ne! Co když to pak padne navostro! Dvě taková nedám!
... A protože bylo po půlnoci a téma stále nikde, tak jsem to nevydržela a napsala ty veverky. Mimo pořadí seriálu, ale proč ne.
A pod nimi to komentovala Esclarte: Fakt zaplaťpámbu, že aspoň tohle nebylo a už ani nebude závazné téma.
Ehm :D
Byl to čím dál tím větší problém. Černé americké veverky -větší, silnější a rychleji se množící než původní zrzavá varianta.
Větší veverka je jen větší kus roztomilosti, mysleli si někteří.
Zrzavé veverky s tím nesouhlasily.
Byly utlačované, menší, slabší... ale chytřejší.
Kde lidé museli vymyslet detektory, jim stačilo k identifikaci nebezpečí Zóny chvění ocásku.
Daly hlavy dohromady. Nabídlo se několik dobrovolníků.
Krátké, rychlé výpravy za hranice Zóny. Zásobárny donesených oříšků se útěšně plnily.
Dobrovolníci umírali, rychle. Naděje ale žila.
Zásobárny objevili ti větší, silnější vetřelci.
Přivlastnili si je a všechny spokojeně vyžrali.
Samozřejmě.
Příští jaro se nenarodilo jediné černé veverče.
Letošní seriál najdete zde. Na další díly vedou odkazy.
(Čím víc reklamy, tím víc adidas, asi.)
Pro Autorův výběr jsem letos zvolila drabble č.16 Motýlí křídla.
Pomalinku polehounku.
Otevřít, vylézt až na vrchol, narovnat, osušit na slunci a pak...
Pak roztáhnout a vyletět.
Vyletět až na vrchol střech a dál.
Vyletět k nebesům a snad ke hvězdám.
Ohlédnout se jen na okamžik tam, kde zůstala kukla. Prázdná, opuštěná.
Nechceš se vracet. Teď už jen dopředu.
Pomalu, rychle, dobře, někdy hůř, ale hlavně stále dál.
Nezapomenout na svůj sen, neztratit svůj cíl.
Toužit, hledat, najít, vědět.
Ale nakonec. Přece jen se vrátit, na chvíli. Na skok.
Ukázat, že tvá křídla jsou krásná, že jsou pevná.
Ale hlavně že víš, že když se polámou,
máš se kam
vrátit.
Také jsme kdysi vyletěli a pak se vraceli, dokud jsme mohli.
Teď se musíme naučit, že i oni vyletí. A pak otevřít náruč když se vrátí, aby se mohli vracet, aby se vraceli.
K nám.
Toto drabble je nakouknutí pod pokličku autora. Fázi zděšení nad tématem následuje fáze brainstormingu, či spíš zoufalé snahy zachytit aspoň polovičatý nápad. V tomto případě překvapení, že po dvou letech pravidelné péče o netopýry nemám tušení, zda mají řasy.
Nejprve jsem kupodivu sáhla po zástupci netopýra velkého, tedy mém miláčkovi Marielle, pak teprve po knize (ve které jsou spíš praktické informace) a nakonec zkusila strýčka Google.
(Mají i na očích. Zjistila jsem po dlouhém zírání do detailních fotek netopýřích ksichtíků.)
"Řasa? Mají netopýři řasy?"
Zrovna jsem dřímala po vydatné večeři, stylově uložená na flísové dece, která hezky kontrastovala s mou stříbřitě blond srstí.
Najednou mě popadla člověk, vytáhla z bejváku a začala mnou otáčet a pidlooce na mě mžourat. (Chytila totiž nějakou záhadnou oční chřipku. Nebo si nasadila kontaktní čočky naopak.)
Prý hledá moje řasy.
Začala jsem nadávat. Ona přestala omatlávat a radši se podívala do netopýří příručky.
Lidi!
Lidi!!
Lidi!!!
Někdy jsou fakt neuvěřitelní.
To se nemohla jednoduše zeptat?
My netopýři máme jemné kožní řasy mezi prsty rukou. Říká se tomu křídla (pro případ, že jste padlí na hlavu.)
Drabble vzniklo na základě pošťouchnutí Neviathiel a Kitsune's Sun, za což jim znovu děkuji.
A je zde proto, protože má prostě ráda pohádky. I (ne)pohádky.
Neviathiel byla krásná slečna. Žila v kmenu jednoho netopýra, který měl zlatá křídla. Ten ji vždy, když odcházel, varoval, aby nikomu neotvírala.
Jednou na kmen zaklepal zlý Iraniggrum:
„Neviathiel, nejsem datel,
otevři mi tvůj komnatel!
Jeden dva pařátek strčím,
vysaju tě, hned zas frčím!“
Zvědavá Neviathiel samozřejmě otevřela.
Irannigrum ji začal vysávat. I volala:
„Netopýre netopýre,
v které zase vězíš díře,
tvou Nevi ti vysávají,
kapku krve nenechají!“
Tu se ozvalo zašustění zlatých křídel, netopýr rozrazil okno a vypůjčeným wigitorem příšeru rozstřílel.
Neviathiel pak ale dostala co proto, a musela slíbit, že už nikdy žádnému běsu neotevře.
A taky neotevřela.
Dávám to do autorskýho výběru, protože je to prostě dobrý.
*
"There is an unknown land full of strange flowers and subtle perfumes, a land of which it is joy of all joys to dream, a land where all things are perfect and poisonous."
Země léta. Dny horké a líné, noci vonící dobrodružstvím.
Země tajuplných bytostí. Dvě jsem našel na mýtině. Jejich smích se mísil se sladkou vůní opia.
“Rád bych prošel,” řekl jsem.
“Za to se platí. Poutníku.” odpověděl první.
“Čím?”
Druhý natáhl ruku. “To záleží.”
Oba byli nazí. Milá místní tradice.
První si všiml kam se dívám.
“Šaty jsou přežitek,” poznamenal. “Neuznáváme je.”
Poutník musí zvyky přijímat s pokorou. A tak jsem se svlékl.
První naklonil hlavu.
“Nejdřív musíš projít skrze nás,” řekl. “Přelsti nás... nebo poraž.”
"Já umřel a přišel do nebe?" řekl jsem.
Druhý udělal krok kupředu.
"Ještě ne," řekl.
Bude z toho komiks, už na tom dělám, už na tom makám :)
Drabble vzniklo jako nenápadný, zato úporně se držící nápad, který chtěl vééén, založený na jiném nápadu, který chtěl vééén, založeném na diskuzi u jednoho Tořina drabblete. Protože kdo si hraje, nezlobí.
Gratuluji všem, kdo se ještě neztratili. Ostatním doporučuji opatrně proklikat odkazy.
Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.
Je tu někdo s tak obskurní knihovnou jako já, že by poznal styl sibiřské mytologie?
Letos se mi do Autorova výběru vybírá hodně špatně. Znám příběh každého svého drabble a ne každého si cením stejně. Několika cením opravdu moc, jelikož je za nimi spoustu krásného. Chtěla bych je tu mít všechna, což ale není možné. Nakonec jsem tedy vybrala jednu důležitou zprávu.
Užijte si ji i podruhé.
Krásný zbytek roku a za rok na viděnou.;-)
Můj milý viděl jsi
Měsíc jak v úplňku
Září dolů na zemi
Byl tolik veliký
Tvoje oči můj milý
Dávno již pročítaly
Materii jemně snovou
Když zázrak přicházel
Spal jsi můj milý
Já jsem bděla
Bdít jsem prostě
A zkrátka musela
Znáš již můj milý
Hádanku i řešení
Počkala na Tebe
Do dnešního rána
Můj milý zázrak
Tolik očekávaný
Zrodil se v tmách
Když Ty jsi spal
Můj milý poprvé
Zazněl křik pláč
Protáhla se
Malá nožička
Můj milý svět se
Znovu změnil a
Konečně bylo to
K lepšímu
Můj milý k pláči
Hluchota kolektivní
I když možná spíš
Tolerantní
