Linka 205

Autobusem 205 jezdí každé ráno ti stejní cestující a za volantem sedí stále stejný řidič. Když ale jednoho dne bez vysvětlení zmizí a znuděná důchodkyně se ho rozhodne najít, začnou se dít věci...

Detektivní pátrání po pražském sídlišti, značně nesystematické a jen občasně humorné.
Dobrý konec (v rámci možností) zaručen.

Linka 205

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

„Normálně bych řekla, že porod neomlouvá, ale že jste to vy...“
Dáma s kloboukem se vesele usmívá, zamačkává slzu.
„To jste fakt taková citlivka?“ zeptá se holka bez sluchátek, jenže něco je špatně a sarkasmus nevyznívá tak dobře, jak by měl.
A pak, ještě než se všichni vzpamatují, je najednou konec. Řidič s Kubou potřebují na nákup, Julinky maminka volá, kdy přijdou, a i ta holka musí zpátky do svého života, jen teď víc bez sluchátek než s nimi, a o pár ulic dál doktor na poliklinice končí směnu, Honzík dopisuje úkoly a chystá se na fotbal. Tak zase někdy.

„Lhát se nemá,“ prohlásí Julinka ukřivděně.
Kuba se zamračí.
„To nebyla lež! A ty si náhodou minulý týden taky pěkně kecala...“
„No jo, jenže ta pomazánka byla hnusná a navíc to bylo poplvé, to se nepočítá.“
„Poplvé a naposledy?“
„Jo,“ přikývne holčička rázně, „teda dokud ji nedostaneme znovu. Je hnusná. A lůžová.“

Konflikt byl celkem rychle zažehnán a kamarádství zachráněno, ale některé otázky stále zůstávaly nezodpovězeny.
„A proč jste vlastně dneska neřídil? Ta řidička, co tam je místo vás, to tedy není žádná výhra, to vám povídám.“
Řidič se rozesměje.
„Manželka o víkendu porodila, tak jsem teď pár dnů doma.“

Julinka nevěřícně zavrtí hlavou.
„Babí, to je ten řidič?“
Dáma s kloboukem rychle přikývne, úsměv pomalu pohasíná, jak vycítí blížící se katastrofu.
Když otec se synem přijdou blíž, chlapeček nadšeně zamává.
„Ahoj, Juli!“
Holčička pozdrav neopětuje, dokonale vážná.
„To je tvůj tatínek?“
„Jo, jasně.“
„Ještě včela... ještě včela jsi říkal, že tvůj táta je oplavdovej voják...,“ Julinka popotahuje, do očí se hrnou slzičky, „a přitom... a přitom jenom řídí autobus!“
Ticho. Dospělí stojí, vše kolem najednou tak bezvýznamné, se zatajeným dechem sledují to malé dětské drama.
„Já… vlastně jsem voják. Bojuju se silnicí. S časem. A občas s lidskou blbostí.“

Schovávají se za stromy a čekání se brzy zdá nekonečné, jako by čas zničehonic zpomalil. Sídliště je nezvyklé tiché, jen ten jezevčík je upřeně pozoruje, vodítko zaháknuté na plotě.
„No co koukáš,“ utrhne se na něj holka bez sluchátek šeptem. Jako by mne svlékal očima, pomyslí si pobaveně. Vyndá zbytek šunky ze svačiny a pes začne nadšeně vrtět ocasem. No jasně, kamaráde, tohle tě bere víc.
Kousek mu utrhne, když se najednou dveře od školky otevřou. Otočí se. A pak se stane hned několik věcí najednou.
Otec chytne syna za ruku.
Dáma s kloboukem se rozesměje.
A Julinka překvapením ztuhne.

O pár metrů dál se Julinka zarazí.
„Slyšíte to?“
Obě ženy zavrtí hlavou. Co by měly slyšet?
„Někde tu štěká pes!“ oznámí holčička nadšeně, zatímco se divoce rozhlíží.
„Koukejte!“
A opravdu, u plotu školky, hned vedle zelené branky, je uvázaný jezevčík. Dáma s kloboukem překvapením ztuhne.
„Tomu, týme, říkám úspěch. Teď už zbývá jen schovat se do křoví a trpělivě sledovat, co bude.“
Juli okamžitě začne vybírat vhodný porost, jen holka se sluchátky zůstává skeptická. Víte, kolik lidí má dneska psa? Jenže když už je jednou součást party, nechce ji trhat, a tak se nakonec přikrčí za stromem.
Čekání začíná.

Funguje jenom jedna pokladna, ale nakonec se jim podaří zaplatit a opustit obchod bez ztráty zdravého rozumu. Posilněny svačinou vyrazí ke školce a během cesty znovu probírají důkazy.
„Plý má psa!“ oznámí okamžitě Julinka.
Holka přikývne: „Jo, asi jo. Ale možná má na psy alergii a toho plyšáka za oknem vozí jen tak z nostalgie.“
Julinka se zamračí, alelgii by teda fakt neblala.
„Má lád vodu.“
„No, snad.“
Juli se ještě jednou zamyslí a po chvíli s úsměvem vybalí: „Má kluka ve školce, ale není to Kuba, plotože jeho táta je oplavdovej voják!“
Jo, jasně. Kde jsme jen udělaly chybu?

Když se konečně vyhrabou na kopec, je to ke školce co by kamenem dohodil, první je ale na řadě vydatná svačina. Zásoby se tenčí a druhá zmrzlina za den je kategoricky zamítnuta, a tak nakonec skončí v nedalekém obchodě, nerozhodně bloumající mezi regály.
„Jakou chcete tyčinku?“ zeptá se holka bez sluchátek. „Kakaovou bez kakaa, kokosovou bez kokosu, nebo tuhle malinovou, která je z jablek?“
„Nějakou čtvrtou bychom si dát nemohly?“
„No ještě je tu jedna bez mouky, vajíček, cukru, mléka i ořechů. Za pětatřicet.“
Nakonec skončí s trsem banánů a třemi houskami. Nejsou tak bohaté, aby si mohly kupovat nic.