Autorův výběr 2021

Až budeš zas malá,
zahodíš všechny dospělácké starosti,
které ti tížily hlavu
a nedovolily ti se smát.
Alespoň na chvíli.

Až budeš zas malá,
rozběhneš se do lesů a luk,
budeš tančit v dešti
a skákat v kalužích.

Až budeš zas malá,
uvěříš znovu na víly,
skřítky a princezny
a na pohádky se šťastným koncem.

Až budeš zas malá,
odvážíš se znovu snít
a jít za svými sny,
až tam, k nebesům.

Až budeš zas malá,
obejmeš konečně své vnitřní dítě,
vyprahlé po lásce a pochopení.
A nikdy už nepustíš.

Až budeš zas malá,
svět bude zase v pořádku.
Navždycky.

Loki lehce nakopl obrovo tělo. Konečně bylo po něm. Loki se opřel o zakrvácenou sekyru. Snažil se popadnout dech a zaujmout hrdinskou pózu.
Sedlák objímal syna, kterého Loki před dotyčným obrem zachránil, přičemž ho musel v jednu dramatickou chvíli proměnit v kaviár.
„Děkujeme ti,“ pravil sedlák omámeně.
Kluk poulil oči. Možná to, že byl na okamžik teoretickou rybou, zanechalo jisté následky.
„Proč tak žasnete?“ odvětil Loki dotčeně.
„Nežasneme!“ chlácholil ho sedlák. „Složíme píseň na tvou počest!! A zmíníme v ní, jak skvěle si vedeš v boji!!!“
„To mě těší, ale pořád mě znepokojuje ten všeobecný údiv a všechny ty vykřičníky.“

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Země léta. Dny horké a líné, noci vonící dobrodružstvím.
Země tajuplných bytostí. Dvě jsem našel na mýtině. Jejich smích se mísil se sladkou vůní opia.
“Rád bych prošel,” řekl jsem.
“Za to se platí. Poutníku.” odpověděl první.
“Čím?”
Druhý natáhl ruku. “To záleží.”
Oba byli nazí. Milá místní tradice.
První si všiml kam se dívám.
“Šaty jsou přežitek,” poznamenal. “Neuznáváme je.”
Poutník musí zvyky přijímat s pokorou. A tak jsem se svlékl.
První naklonil hlavu.
“Nejdřív musíš projít skrze nás,” řekl. “Přelsti nás... nebo poraž.”
"Já umřel a přišel do nebe?" řekl jsem.
Druhý udělal krok kupředu.
"Ještě ne," řekl.

Zastavuji déšť.

Jsem jen já a strom. Děvčátko zabalené v plášti na mokré zemi.
Nechci, Bože, nechci, ale natahuji ruce ke kmeni. Dotknu se jej nechráněnou dlaní.
Jeho vědomí zaútočí, zkřivené nenávistí. Zakolísám, ale necouvnu.

Zemřeš, starý příteli.
S výdechem do stromu pouštím inferno. Mokré dřevo zasyčí, ale plameny obejmou kmen, šplhají do koruny. S Markétou jsme chráněné v ohnivém vejci.
Krmím žár magií vyřezanou z jeho kostí. Dub ubývá.

Náhle zpoza jeho temnoty zavane listí a pižmo. Síla, schovaná jak ruka za zády, mě překvapí, přehltí...
Zemřeš, stará přítelkyně.
Listoví syčí, ochrana padá, plamen vyšlehne a má moc... dochází?

Večerní slunce probleskuje mezi stromy.
Vzduch po dešti je svěží, voňavý, tisíce kapiček vody se třpytí na stéblech trávy.
Slunce nás oslňuje.
Zlatá hodinka.

Našlapuješ rozvážně, tiše. Jen občas pod tvými kopyty zapraská větvička.

Neseš mě domů. Tak jako už tolikrát. Trpělivě kráčíš kupředu a vezeš mě, někdy za sedlo pověsim svoji bundu, mikinu, někdy píšu na mobilu, někdy usínám a nevnímám.

Otěže zahozený na krku. Tvoje černá srst, mokrá po dešti, se oslnivě leskne.

Stejně opatrně svezeš mojí maminku, moje kamarádky, děti z vesnice. Kohokoliv.
Za to si tě moc vážím.

Smráká se rychle.
Poslední paprsky.

Tvoje tiché odfrknutí.

Křičím jako o život a nikdo mě neslyší
Křičím ze všech sil a můj hlas je stejně nejtišší
Křičím na všechny, co na mě hledí hluše
Křičím a křičím z hloubi vlastní duše
Křičím a křičím pod maskou úsměvu
Křičím a křičím a hledám v tom úlevu
Křičím a doufám, že vykřičím to utrpení
Křičím a doufám, doufám, že to něco změní
Křičím a volám, jak nejvíc mohu
Křičím, když nevím, a volám k Bohu
Křičím a pomalu mi docházejí síly
Křičím kousky naděje, co mi ještě zbyly
Křičím a křičím zbytkem svého hlasu
Křičím. Možná si někdy vykřičím spásu

Z diaľky: Sediaci muž sa opiera o strom.
Detail: Na vlasoch mu pristáva motýľ. Muž sa nehýbe. Motýľ preletí nižšie, mimo záber.
Záber odďaľujeme. Už vidíme celú hlavu muža. Ľavé oko mu visí z jamky. Pravú polovicu tváre pokrývajú červy. Na ľavú dopadajú slnečné lúče. Pod červami sa schováva obrovská diera. Vyzerá to, akoby mal muž obrovsky roztiahnuté ústa. To mu však iba chýbajú líca.
Motýľ zaletel práve do tejto diery. Krídlami sa dotkol zvyškov mužových úst. Krídla sa mu prilepili. Motýľ nemôže uniknúť. Snaží sa, ale ostáva prilepený.
Prilepený motýľ umiera.
Záber sa vzďaľuje. Vedľa mužovej ruky leží revolver.

Pršelo, obloha se stáhla temnou modří, vzduch zhutněl vůní život dávající vody.
Procházela po chmelnici, v uličkách ponořených do zeleného šera.
Živé stěny jako vlasy se tyčily k nebi.
Procházela chmelnicí a lístky i jemné chmelové hlavičky splývaly ve vodopády.
Houpaly se lehce, jako jí na pozdrav.
Natáhla ruku a pohladila listoví, přivolala dech oceánu a ucítila, že se vrací domů.
Nohy se zanořily do jemného písku, voda slanější slz ji uzamkla v laskavém objetí.
Prsty prorostly blánami, vlasy se oděly do smaragdu.
Odrazila se ode dna, znovu volná, znovu lehká.
Stěny tmavých řas se lehce houpaly, jako na pozdrav.

Noc je teplá, vzduch po dešti voní. Prohlíží si nebe poseté hvězdami a připadá si malinká.
„Jednou zmizí,“ ozve se za ní. Tiše, laskavě.
Překvapeně s sebou trhne, ale neotočí se. Pomalu přikývne.
„Všechno jednou zmizí.“

Je toho tolik, o čem by mohla vyprávět. Jak kdysi věřila, že svět je věčný. Že život nikdy neskončí. Že každý z nás je milovaný a že za to stojí. Ale proč o tom mluvit?

Pomalu se otočí, potmě vyhledá její dlaň, v zoufalé touze nebýt sama. Nechá se přitáhnout do objetí a zhluboka se nadechne.
Na malou chvilku je svět zase v pořádku.