Princezna zakletá v čase

Často se scházely dost pokoutně a narychlo, protože to jinak nešlo.
Alchymistické studium bylo dost náročné a Amélie měla i jiné povinnosti. A Ellena byla ráda, když se mohla na pár minut vyvléknout ze svých úloh budoucí panovnice. Byly týdny, kdy se potkávaly jen při lukostřelbě. Na hodinku na nádvoří. Cokoli hlubšího než běžné projevy přátelské náklonnosti bylo v těch momentech vyloučeno. Princezna, která si musela vydupat i luk, chodí s alchymistkou? Nemožné.
Ale o to silněji vnímaly dotek dlaně na rameni, výměnu úsměvů, vzájemný dlouhý pohled do očí, který říkal všechno, co nahlas v ten moment řečeno být nemohlo.

Amélie razila cestu a sem tam utrhla list, který důkladně žmoulala mezi prsty.
Ellena ji zastavila.
“Ami.”
“Ano?”
Ellena se nadechla.
“Ať už se stane cokoliv, chci, ať víš, že tě miluju. A promiň, že mi tak trvalo si to uvědomit.”
Amélie se usmála a uhladila princezně několik rozcuchaných vlasů, které vzdorovaly gravitaci.
“Zajímalo by mě, na kolik takových chvil si nepamatuju… Taky tě miluju.”
Políbily se. Vyrušilo je teatrální zakašlání.
“Tak já asi tedy půjdu napřed, že? Když jsem tu jako páté kolo u vozu,” ušklíbl se Jan a jal se prosekávat houští u pěšinky.
Amélie se usmála: “Princátko.”

Byla jednou jedna princezna. Jmenovala se Ellena. Žila v krásném zámku s tatínkem a svou kamarádkou Amélií.
Princeznu ale zaklela zlá čarodějnice. Princezna byla ještě miminko. Čarodějnice poslala černou bouři. Ta zahalila celé království v den, kdy bylo princezně dvacet let. Na pomoc přijel princ Jan z vedlejšího království.
Princezna svoje narozeniny prožívala znova a znova. Řekla to Amélii, Janovi a královskému alchymistovi. Společnými silami porazili zlou čarodějnici a bouři zahnali.
Den se princezně přestal opakovat. Našla si nového kamaráda Jana. Taky pochopila. že má Amélii hodně ráda.
Ellena a Amélie měly svatbu a pokud nezemřely, žijí šťastně až dodnes.

Byly kamarádky od dětství.

Takže bylo přece normální, že ji Amélie poslední dobou objímala častěji. Blížily se Elleniny dvacáté narozeniny a ačkoli by to ani jedna z nich nikdy nepřiznala, obě začínaly mít obavy.

Samozřejmě že spolu utíkaly cvičit lukostřelbu. Amélie si před alchymistickými zkouškami potřebovala něčím vyčistit hlavu.

Bouře nebouře, ony se na sebe mohly vždy spolehnout. Tak proč i zbylý volný čas netrávit společně.

Zlom nastal u Úst pravdy. Amélie místo své otázky obrátila oči v sloup a pak Ellenu políbila.
Najednou do sebe vše zapadlo.

„Chytrému napověz…” prohodila Amélie.

Než to stihla doříct, byla umlčena další pusou.

Udělali vše, co se dalo. Společně porazili Murien.
Ta cesta je změnila. Ellena dospěla. Jan získal dvě skvělé kamarádky. Amélie překonala svůj obrovský strach.
A stejně to bylo k ničemu. Černá bouře se blížila. Runa času byla tatam. Možnosti došly.
Ellena objala otce, chůvu i Jana.
Pak se otočila k Amélii.
„Naposledy?”
Princezna jen přikývla. Do toho polibku vložila všechnu svou lásku i veškerou lítost z toho, že kdyby byla o něco odvážnější, měly by s Amélií víc času.
Pohlédly si do očí. Miluju tě. Nemuselo to zaznít, věděly to.
Bouře vtrhla do zámku a zhasila svíce. Všechno pohltila temnota.

„Elleno, co si dáš? Koláče? Vajíčka? Bábovku?”
Chůva byla s rozumem v koncích. Princezna ale jen tupě zírala na stůl pokrytý hromadami jídla.
„Já nevím.”
„Tak si dej to, na co máš chuť!” povzbudivě řekla chůva.
Ellena vztekle odsekla: „Já ale nevím, na co mám chuť!”
V tom se do kuchyně přiřítila Amélie, popadla dva tvarohové koláče, hrst jahod, usmála se na Ellenu a zavolala na ni: „Lukostřelba odpoledne? Buď tam!” A vyběhla ze dveří, patrně do sklepení za Archivaldem.
„Vidíš. Vezmi si příklad z Amélie,” zavrtěla chůva hlavou.
Ellena obrátila oči v sloup: „Už aby přišla ta černá bouře.”

„Má paní,” zdraví pokorně princ Jan.
Vedle něj stojí nejvěrnější strážní.
„Princezno,” vyhrkne František.
Martin mu uštědří políček: „Tedy vaše výsosti.”
Jejich, i řadu dalších toužebných pohledů, ignoruje.
Amélie teprve přichází vláčným krokem, na rtech potměšilý úsměv. „Kde se couráš, ty náno zakletá?”
„Sama se couráš, čáryfukyně!”
Amélie uchopí obličej Elleny do dlaní a věnuje jí dlouhý polibek. Ellena se do něj usměje.
Alchymistka mrkne na Jana. „Jdeš se s námi projet, princi?”
„Ale pospěš si, čekat nebudeme!” přisadí si princezna.
Trojička odchází, Amélie s Ellenou se drží za ruce. Všichni ostatní mají smůlu, tyhle dvě pro sebe byly stvořené.