Červená bílá a královsky modrá

A potom Henrymu na mobilu vyskočí fotka Alexe jen v pyžamu a ponožkách. Sedí na posteli, kolem sebe rozložené poznámky z přednášek, zlehka se usmívá, pod očima temné kruhy. Henry koukne na hodiny. U Alexe jsou dvě ráno.

Nikdy na ta selfíčka z postele neodpovídá. Ne proto, že by neměl co, ale protože všechno, co by byl schopný napsat, by byly buď romantické žvásty nebo trapné žadonění, možná s trochou sexuálního podtextu. Nic rozumného. Nic správného. Nic bezpečného.

Kouká na mobil celou věčnost, dokud nemá Alexův obraz vypálený na sítnici a displej konečně nezhasne.

Jsem v háji, pomyslí si. Úplně.

Nelsonův sloup: Nemůžu uvěřit tomu, že jsem dostal tu čest...
Stardust47: O cti bych měl asi mluvit spíše já.
Nelsonův sloup: Přece nebudeme ve při. Jsem váš velký... ale to slýcháte pořád. Nicméně můj bígl dostal vaše jméno.
Stardust47: Které z mých mnoha jmen? Tedy, jsem poctěn, ať je to kterékoliv z nich.
Nelsonův sloup: To, co jste si nechal.
Stardust47: Už vám někdo řekl, že je to dost hloupé jméno pro psa?
Nelsonův sloup: Prakticky každý. Ale předchozí pes byl George po Gordonu Byronovi, to prý bylo ještě hloupější.
Stardust47: Musím končit, Vaše veličenstvo.
Nelsonův sloup: Hvězdy volají, chápu.

"Brouku," ozval se Henrymu v telefonu Alexův hlas, "tak jsem to udělal."
Henry na opačné straně Atlantiku zalapal po dechu.
"A co že jsi... oh... tamto!"
"Ano, madam prezidentka o nás dostala veškeré dostupné a mládeži přístupné informace," chrlil Alex.
"Zlato, zníš trochu rozhozeně, co se stalo?"
"Moje matka mi dala přednášku," mumlal první syn.
"O nevhodnosti stejnopohlavních vztahů se členy evropských královských rodin?" pokusil se zažertovat Henry.
"Hůř."
"Jak hůř?"
"Udělala powerpointovou prezentaci o análním sexu..."
"Oh."
"O genitálních bradavicích..."
"Nene!"
"A donutila mě navléknout kondom na banán," završil Alex výčet, a to už se Henry neubránil výbuchu smíchu.

Doputuje rty sotva do poloviny hrudníku, když se mu Alex najednou vymaní, prohodí pozice, přitiskne ho do matrace.
„Proboha,“ zašeptá Henry a pak už ze sebe dlouho nedostane nic než zoufalé žadonění, víc, rychleji. Alex ho pomalu a systematicky rozkládá na kousíčky, jazykem obkrouží bradavku, konečky prstů, horký dech, je to k zbláznění. Když ho Alex konečně vezme do úst a opatrně prstem sklouzne níž, Henry zasténá. V tichu pokoje zbývá jen tlukot dvou srdcí a zrychlený dech, hlasitější než kdy dřív.
Nad ránem usnou schoulení v objetí. Už dávno si nenalhávají, že by šlo jen o vášeň a vzdor.

Navenek je Henry dokonalý. Když byl Philip v zahraničí, Bea prožívala své punkové období, snila o hudební kariéře a po večerech se vytrácela do klubů, Henry poslušně vystupoval na beneficích, přikyvoval a usmíval se do novin. Jeho protest byl vždycky nenápadný, skrytý v každodenních detailech - díla Jane Austenové na poličce, pes pojmenovaný po rockové hvězdě, noční návštěvy muzea, okamžiky s Alexem. Jako když ho v jednu ukradenou chvilku na hotelovém pokoji sevře v objetí, končetiny propletené, kravata ztracená někde na půl cesty k posteli. Přitiskne rty na odhalený krk, roztřesenými prsty rozepne knoflíky u košile, vidět víc, znát tě úplně.

Alex sedí na tribuně a nechápe, co tu dělá. Prezidentčin syn přeletěl zkurvený Atlantik, aby mohl sledovat zápas v pólu.
Nikdy se neobtěžoval pochopit pravidla. Vycvičení koně, branky, pálky - nic z toho ho nezajímá. Jen Henry v sedle, bílé kalhoty obepínající stehna, vysoké kožené boty, největší omyl v dějinách monarchie, nikdo by neměl být tahle sexy. Alex ten rozpor nesnáší, nesnáší, že musí přetrpět benefice a charitativní zápasy, aby získali pár drahocenných minut.
Všechen vztek zmizí, když ho Henry později přitiskne ke dveřím sedlovny, zpocený, vlasy rozcuchané, třesoucími se prsty rozepne pásek. Zůstane spalující vášeň, zrychlený dech, vzácná chvíle svobody.