Historické RPF

Jako kdyby někdo zvolal: „Hrnečku vař!“ a v něm se probudila síla, která potřebovala ven, drala se na povrch a jemu bylo tak dobře, když se nechal unášet proudem. 

Když maloval sekáče v polích zalité světlem zapadajícího slunce, když maloval rozkvetlé zahrady, stromy, slunečnice…

Ale když peníze od Thea nepřicházely a on si nemohl pořídit nová plátna, zadržovaná síla ho tížila na hrudi, jako kdyby měl umřít. Někdy to bylo tak silné, že maloval z druhé strany plátna a někdy i přes hotové obrazy. 

A přál si, aby někdo řekl: „Hrnečku dost!“ a on necítil klid jen v neustálé práci.

„Podej mi ruku, neucukni, přečtu ti osud z dlaně, synu Judeje! Opustíš širé, rodné pláně, do mrazu půjdeš, tundrou a tajgou a pak pryč, nadlouho pryč od svojí matičky, od země matičky do cizích krajů tě vítr zavane. Silnou myšlenkou, jasným hlasem, ostrým perem probudíš bestii rudou. Povstane a svrhne z trůnu dvouhlavou orlici. Tehdy vzlétneš převysoko. Leč, není letu bez pádu, z nebe tě svrhne kacíř semináře, podlý jurodivý z Kavkazu. Pod žhavým sluncem skonáš, proboden nástrojem pro led zrozeným."

„To byl ale pitomý nápad,“ pomyslí si chlapec, „taková snůška žvástů. Že jsem ty penízky raději neutratil za cukrátka.“ 

Pod nohama mu vířil prach vyschlé půdy v pravidelném rytmu kroků. Slunce bylo v nadhlavníku, ale prudké doteky mistrálů ochlazovaly jeho horké polibky.

Vincent se zastavil na polní cestě a nádhera kompozice, která se před ním rozkládala, ho donutila zatajit dech. 

Pod modravými horami se rozkládaly zelené pastviny a skaliska s tu a tam roztroušenými domky. A pod nimi zlatavé moře obilných klasů ohýbajících se ve větru.

Osamělý sekáč vytrvale pracoval a měnil vlny klasů na pichlavou pláň. 

Vincent maloval, slunce klesalo a barvilo letní oblohu do odstínu mořské pěny.

Bylo mu na tomhle světě tak krásně, až to bolelo.

Vážený pane kolego,

velice Vám děkuji za pozvání na Vaši přednášku o kvantové superpozici částic.

Některé Vaše závěry na mne učinily hluboký dojem, například předestřené pojetí elektronu. S čím však musím nesouhlasit, je samotná myšlenka kvantové superpozice. Částice na dvou místech zároveň?

***

Erwin Schrödinger zvedl hlavu od rozepsaného dopisu. Viděl Ruth kráčející ven, ačkoli právě pršelo.

"Nechoď tam, Ruth," varoval ji.

"Ale otče... Já musím za kočkou! Prší!" Malá Ruth byla tvrdohlavá po otci.

"Pak se nediv, že budeš chorá," řekl přísně otec a vrátil se k psaní.

***

Vezměte si například obyčejnou kočku. Může snad být živá i mrtvá zároveň?

Nelsonův sloup: Nemůžu uvěřit tomu, že jsem dostal tu čest...
Stardust47: O cti bych měl asi mluvit spíše já.
Nelsonův sloup: Přece nebudeme ve při. Jsem váš velký... ale to slýcháte pořád. Nicméně můj bígl dostal vaše jméno.
Stardust47: Které z mých mnoha jmen? Tedy, jsem poctěn, ať je to kterékoliv z nich.
Nelsonův sloup: To, co jste si nechal.
Stardust47: Už vám někdo řekl, že je to dost hloupé jméno pro psa?
Nelsonův sloup: Prakticky každý. Ale předchozí pes byl George po Gordonu Byronovi, to prý bylo ještě hloupější.
Stardust47: Musím končit, Vaše veličenstvo.
Nelsonův sloup: Hvězdy volají, chápu.

Myšlenky a obrazy mu hlavou vířily jako vlak, který projíždí zastávkami bez zastavení. Pocit vnitřního pnutí se dral ven z jeho hrudi, tak bolestně, že se mu chtělo křičet.
Potřeboval to s někým sdílet, někomu to předat, ale měl jen své obrazy. Zuřivě nanášel barvu a črtal linie, někdy v plenéru, ale často po paměti.
Když došla plátna, maloval nový obraz přes starý.
Muselo to ven, jinak by si ublížil.
Dávno se z období, kdy překypoval nápady a fantazií, vytratila bujarost a nadšení. Zůstávala jen urputná potřeba vykřičet svou nekonečnou bolest světu.
A dny prázdné jako okna vlaku bez cestujících.

vkjla czwnu czpwo rqlyp hyktc wtzub uwrbv udjqk pgggx qajka ipunx htihs zckrf bvjhh ujoyb bukrq hajat aycxj uocbj thdxq iteql efkyq vlucj jpafr xdmza roahj ervud xreog ulrgy mqljt rzejy qspgi fvcoh vlsbp gehnr gmizl xxhbb hnskx pvmnx nakza qthdh emrvp pbiut bjnaz vuffk gwvrr aqgvf owekx szxkh dfqav

CHRIS MLUVI VITEJ ALANE
CHRIS MLUVI DIVNE JABKO ALANE
CHRIS PATRA ODKUD NESES DIVNE JABKO ALANE
CHRIS SEPTA JABKO HORKE JEDEM ALANE
CHRIS SEPTA CHCES UMRIT ALANE
CHRIS PROSI ALANE NEJEZ TOHLE JABKO
CHRIS KRICI ALANE NEJEZ TOHLE JABKO

CHRIS HLASI ZASEK

NEJEZ JABKO
PROSI
NEJEZ JABKO
NEJEZ
NEJEZ

BOJIM

Theo držel bratrovu ruku. Byla teplá, ale slabá. Chyběla jí její energie, se kterou na plátně zachycoval barvy života. Vášeň, která mu nedávala spát.
Vincent dýchal mělce. Místnost prozařoval spolu s paprsky letního slunce klid a mír. Za skelným pohledem bratrových očí už nebyl všudypřítomný smutek, ale podivná radost. Smíření.
„Chtěl bych se vrátit domů,“ hlesl Vincent. Okoralé rty horečkou sotva vyslovily francouzská slova.
„Jsi příliš slabý,“ odpověděl Theo. U srdce ho bodalo.
Co pro ně znamenal domov? Paříž u jeho ženy a syna, nebo pochmurné brabantské poldery?
Nestačil se ho zeptat.
Vincentův vlak vyjel, ať už to bylo kamkoliv.

Bertík slavil narozeniny. Pozval i toho matematika.
Kurt nebyl populární. Zhodnotil kolegovu knihu, že má na začátku chybu. Věta o neúplnosti vzbudila značný poprask.
Ale Albie cítil vůči tomu chlapci zvláštní náklonnost.
Než dostal dárek.
„Z tvé teorie vyplývá možnost cestování časem nazpět.“ Kurt přišel na jeho narozeniny, aby mu zkritizoval práci. Cestování nazpět bylo nemožné! „Ne matematicky.“ Kurt ukazoval výpočty.
Později litoval kosmologické konstanty. Největší omyl se později uchytil při výpočtech s temnou hmotou.
„Víš,“ prohodil Albert k obávanému matematikovi nad nečekaným dárkem. „Příště mi bude stačit pusa.“
Gödel se nesměle naklonil a dal Einsteinovi nejlepší dárek na světě.