Těla

Julian chová svého syna, Polly s úsměvem odpočívá. Konečně je milován. Práce ale není u konce. Hraje tady o svou vlastní existenci.

Hayden Harker truchlí nad těly zavražděných rodičů. Bylo to nutné, otče? Věděl jsi, jak to skončí?

Sarah se nechává opít sklenkou červeného i sladkými komplimenty. Představil se jí jako Jack.

Elias svírá telefon. "Věz, že jsi milován! Chci to vědět!" Vytáčí číslo.

Velitel Elias Mannix vstupuje do Hrdla a propadá se o 164 let do minulosti. Stává se Julianem Harkerem. Kruh se uzavírá.

Alfred, Karl, Shahara a Iris to jen bezmocně sledují. Jak rozbít paradox, který je přesahuje?

První věc, na které Alfred spočine pohledem hned po probuzení, je nádherný Adonis ležící vedle něj. Váhavě, aby svou neopatrností nedopustil, že se tohle stvoření jako sen rozplyne, zdvihá ruku k jeho tváři. Sluneční paprsky pronikají špinavými okenními tabulkami a Henryho vlasy svítí jako svatozář. Takhle vypadá Boží láska. Rty se spájí v polibku, nejprve jemně, opatrně. Alfred však chce okusit víc. Letmými polibky lemuje stezku níž. Jediné slovo duní jeho srdcem: Henry. Má ho plná ústa, svírá jej konečky prstů, opájí se jeho vůní. Touží se jím obklopit, v něm se rozplynout, do něj proniknout, v něm se utopit.

Iris pulzovala hlava. Pevně svírala zbraň a snažila se vybral z myšlenek tu správnou. Tu racionální.
Věz, že jsi milována.
Pohledem se pokoušela na místě udržet muže, který se koupal v červené záři.
Věz, že jsi milována.
Jako by tahle slova teprve teď začala dávat smysl. Ne, nesmí podlehnout emocím. Musí chránit budoucnost. Nemůže jen tak zahodit vše, co společnými silami budovali, kvůli jednomu…
Gabriel se smutně usmál. “Chyť mě, jestli to dokážeš.” Poodstoupil dozadu.
“Vlastně v jistém smyslu… už se ti to podařilo.”
Iris stiskla spoušť. Jako by kulka, poslední vzpomínka, která cinkla o podlahu, roztříštila její vlastní srdce.

Alfred přijal nabízenou židli a začal studovat fotografie. Henry si nepřisedl. Po chvíli Hillinghead ucítil dlaně na svých ramenou.
“Jste celý ztuhlý, detektive,” ovanul mu ušní lalůček teplý dech.
Alfred prudce vstal ze židle a skoro surově přitlačil novináře ke zdi. Hráz se protrhla. Rty na rtech, kousnutí do jemné kůže na krku, zasténání, tření rozkroku o rozkrok, touha po něčem víc, víc, tohle není dost.
Hillinghead musel využít všechno své sebeovládání, aby pouze zvedl ruku a chytil Henryho kolem zápěstí.
“Dost.”
Nepodíval se na něj. Bál se, že by Henry pod maskou přísného puritána poznal příliš dlouho tlumený chtíč.

Časová smyčka se roztříštila na kousky, ale staří alchymisté měli pravdu, když tvrdili, že absolutně nic nemizí beze stopy. Starý čas usedl do duší čtyř, kteří zachránili svět.
Iris Maplewood se po střední rozhodla pro studium fyziky a řekla ano, když ji spolužák Gabriel pozval na víno.
Shahara Hasan se od kriminálky nechala převelet na práci s mládeží. První případ v peer programu byl jistý Syed Tahir.
Charles Whiteman odešel od policie. Po válce adoptoval Ester Jankovskou.
Alfred Hillinghead a Henry Ashe se zamilovali na první pohled.

Čtyři podpisy na zdi v Longharvest lane držely tuhle novou historii pevným poutem.

2023, Londýn

Andrew Morley seděl u výslechu a drze se usmíval. Shahařina intuice jí radila vyškrábat mu oči, ale držela kamennou tvář.
Dokonce ani nepohnula obočím, když líčil o svém přísném, ale spravedlivém přístupu k otcovství.
"Zastávám názory tradiční, ale zdravé. Žádné prázdné kalorie mezi jídly jsme například doma nikdy netrpěli. A rovněž žádné ponocování před modrou obrazovku. Elias to moc dobře věděl. Nemohl se přece divit, že dostal mokrým uzlem přes záda, když porušil, o čem jsem já, jeho nový otec rozhodl."
Detektiv inspektor Hasan vzdychla.
"Ptala jsem se, kde vzal Elias střelnou zbraň."
Chuť vyškrábat mu oči sílila.

1941, Londýn
Elias Mannix ležel na smrtelné posteli. Plných šedesát sedm let před svým narozením. Vetchý, nemocemi prolezlý stařec, který poslední dva roky života nedělal nic jiného, než nahrával gramodesky pro budoucí já. Ale něco bylo špatně. Pocit radosti, který celý život hledal v ženě, synovi, přátelích, necítil.
Když na něj Charles Whiteman namířil zbraň, věděl, co má udělat.
"Je to jako závěť. Prostě ji občas musíte změnit na poslední chvíli," usmál se na něj bezzubými ústy.
Požádal Charlese o asistenci. Když přístroj spustil, odříkával slova tak, jako začínají poslední vůle: "Já, Elias Mannix, při plném vědomí vzkazuji svému já..."

1941, Londýn

Čas od času Charles Whiteman myslel na místo, které z Británie spatřil poprvé. Loď, na které připlul, zakotvila v Southendu, kde měli přesedat na vlak. Mnoho dětí se zdráhalo nastoupit do vagónů a rozuteklo se, kam jen to šlo. Karl vzal nohy na ramena, jak se dotkly pevné země, ale když uviděl souboj řeky a moře, jak se přetlačují v nekonečném vlnobití, zastavil se a prostě civěl.
Ať už se potom dělo Charlesovi v životě cokoliv, věděl, že stačí drobný vítr a vlny se poženou úplně opačným směrem.
"Jestli tuhle válku přežiju," slíbil Ester, "pojedeme spolu na výlet."