DMD č. 27 pro 27. 4. 2024. Téma: Soutok

I couldn't believe my own eyes. "Is it really you?"
"There's still a part of me that can't be destroyed," came the hesitant reply. He pointed at my chest. "Because it's right here."
"In my heart? So you came back?" I said. For a moment I dared to hope.
"I came home," he smiled but it didn't reach his eyes. "Life is messy ...I'm sitting there all alone and I am like... maybe, maybe with you things would be okay."
My heart fluttered. "Is okay... good?"
"Quirrell! Okay is wonderful!"

[Not Alone Reprises as their souls turn into one again]

Po stěně kráteru tisíce let vyhaslé sopky se plazil černooranžový had magmatu. Dělal to už dvaadvacet dní, docela nepovšimnut.
Pomalu nabíral na síle.
Ten výjev příslušel k Rano Kau, nejvýchodnějšímu výběžku ostrova. Snadno bychom ho mohli dosadit i ke dvěma dalším místním ex-vulkánům. Láva z jejich útrob se kdysi spojila v mohutný tok a utvořila tak základ celého Rapa Nui. Dnes hrozil výsledek poněkud opačný.
Sedm kilometrů odsud, ve sladké nevědomosti, mezitím trojice nadsmyslných bytostí naslouchala slovům Božího Syna.
„... jste to vy, kdo mi byl inspirací. Musím HO - nebo JI? přimět mluvit. Není snad psáno, že na počátku bylo Slovo?“

„Co se ti stalo?“ zeptá se Azirafal a dívá se na ni s lítostí, kterou nedovede snést.
Andělům se věci nedějí. Nemohou. Nemají žádná vlastní přání, slouží stvoření.
„Měli jste zemřít,“ odvětí nakonec. Není v tom nic osobního.
„Hospodin má asi jiné plány,“ řekne démon Crowley za jejími zády.
„Hospodin se plete!“ Vlastní hlas ji vyděsí.
Azirafal sebou škubne jako kopnuté štěně.
„Oko za oko. Tak to nějak říkají lidé, ne?“ řekne jeho démon. „Koho mstíš, Michaeli?“
Poznání ji zaplaví ze všech stran. Prameny se slijí dohromady. Znějí jako jediný známý hlas.
„Koho?“
Odváží se vyslovit jméno zase svého démona.

At first they almost didn't notice.
Little creeks that flowed despite the more and more bitter cold.
But as they started to descend from the mountain range there was more and more of them, joining together, skipping along the stones with tingling challenge.
The world around them was glittering with icy frosting, precarious to navigate.
And yet, as the stream became river, it refreshed the wandering hearts.
As they looked across the plain, covered in snow with occasional conifer, it seemed tied together by that blue ribbon.
Where the fresh water hugs salt in welcome, their ship will be waiting.

Musí se nechat, pomyslel si Harry, když procházel hlášení o konci Voldemortových sirotků, Malfoyovi jsou schopný tým.

Sice to ten starší z Malfoyů krapet přehnal, když proklel Crabbea zapomněním, tak že mu kompletně vymazal paměť a zajistil mu doživotní ubytování u Svatého Munga, ale ten si nic jiného nezasloužil. Kdyby nebyl takový fanatik a nezatáhl syna do ténat Voldemortových, ten by mohl ještě žít. Dodnes se Harry budíval hrůzou při vzpomínce na zlořár, který Vincent vyvolal a který zlikvidoval Komnatu nejvyšší potřeby.

To Draco postupoval jemněji přesto efektivně. Po jeho intervenci Nott zmizel.
Že by se tak polekal mudlovských satelitů?

"Ve druhém dubnovém týdnu začíná každoroční zjišťování ČSÚ o používání informačních technologií v českých domácnostech. Odborně proškolení tazatelé navštíví téměř sedm tisíc domácností po celé republice. Cílem je zjistit aktuální údaje o používání internetu, počítačů a dalších chytrých zařízení," varoval
hlavní analytik Oddělení statistiky zemědělství a lesnictví Štepán Kohoutek.
"Jde především o souběh toku dat. Ne, o běh soutoku dat. Ne, o souběh soutoku dat. Soudat. Soukat. Soukat a kakat. Kakat data a kakao."
Přítomní zaměstnanci ČSÚ znejistěli.
"Beru ten soutok," povzbudil Kohoutka předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
"Odcházím do předčasného důchodu," kontroval Kohoutek.
"To je naprd," dodal arcišaman Vít Otylý.

Seděla ve sprchovém koutě.
Voda jí v monotónním rytmu bubnovala do zad.
Otupěle sledovala dvě krvavé stružky, které si razily cestu mokrou kůží na stehně.
V jednom bodě se potkaly a na dlažbu stékaly společně.
Neměla se cítit takhle.
Prázdná a lhostejná.
Měla pociťovat vzrušení, tep života. Úlevu.
Proud vody pod ní ředil červenou na růžovou. Do odtoku už mířil čirý.
Přiložila ostří žiletky na nové místo...

Když ji Edward našel, objímala se pažemi a třásla se zimou.
"Špatný den?"
Zvedla k němu oči plné slz a studu.
Podal jí ručník.
"Dáme si spolu skleničku. Ale vezmeme to přes vyšetřovnu."

Jestřáb se vrátil k ohni a vypadal zamyšleně. Liška ho vystřídá.
Na chvíli.
Mazlivý, jemný hlas skoro přede. Ptá se. Laškuje.
Odpovědi se nedočká.
„Tak nic,“ vrací se Liška a vypadá rozmrzele.
„Domluvím mu,“ vstane Vran.
„Ne,“ zarazí ho Rezka. Takhle se to nedělá. Takhle to dělat nemohou.
Jde sama, šerem.
K němu.
Nepotřebuje mu vidět do tváře. Jeho pohrdání cítí.
„Já ti rozumím,“ řekne tiše. „Už jsem to slyšela. Proč být otrokem, když můžeš být pánem?“
Tahle slova otevřou vodopád.
Když se po nějaké době vrátí k ohni, porovná své poznatky s Jestřábovými.
Splynou dohromady a vytvoří ucelený obraz.

Na soutoku Leach, Cole a Temže stála už od roku 1220 Psutruhová hospoda. Na tom nebylo nic divného, takových hospod byla v Británii spousta. Podivná byla trojice jejích návštěvníků - muž s vysokou rusovláskou a čím dál otráveněji vypadajícím mladíkem. Objevili se každých sto let, oděni do zvláštních šatů a vždycky si dali nabídku dne.
Uběhlo osmé století, psal se již rok 2020, a oni, pro jednou vypadající úplně obyčejně, zasedli opět ke stejnému stolu.
Mladík s motýlkem vzal do ruky denní menu, když ten druhý konečně vybuchl: "Doktore, já prostě nedokážu obědvat osm dní v kuse v té stejné knajpě!"