Z nepálských cest

A potom se ponožka vyděsí. Tohle je hygienický šok!

Vysoké domy prolezlé opicemi a plesnivou omítkou se mačkají jeden na druhém. Úzké uličky páchnou zkaženým jídlem a močí. Smrad. Vedro. Pozůstalí. Těla v bílých řízách zasypaná hromadami zářících afrikánů. Další plná nosítka mizí za rohem, kde Svaté město rozděluje Svatá řeka.

„Vyprat?" ponožka stáhne nitě. „V tomhle?”

Voda je kalná, bahnitá. Běží vpřed a omývá gháty. Nese odpadky, popel, nafouklé mrtvoly. Na březích to žije. Barevné postavičky se koupají, myjí, skáčou šipky a čistí si zuby. Ženy perou, hned vedle stáda rochnících se krav. 

Fusekle zasténá a urychleně mizí.

„Nikdy!” 

A potom se ponožka rozhodla poznat krásy daleké ciziny. Zhmotnila se v zaprášeném batohu.

Káthmándú. Čas vyprat. Pořádně! Ne jen šolíchat špínu v ledové vodě a dřít nebohé oblečení o betonový rantl veřejné pumpy.

Vyklopím obsah batohu a pokoj naplní odér potu. Hnus. Jedna čistá ponožka navíc? Mávnu rukou. Cpu jednotlivé kusy do igelitky a doufám, že místní prádelna to zvládne.

Dokázali to! Prádlo je naavivážované až rukávy stojí, v moirovém triku pouze jedna prožehlená díra. A ponožky… ponožky! Vrací se mi jen pravé. Ta čistá se samozřejmě ztratila. Vlastně jí chápu. Já sama se v Káthmándú ztrácím každou chvíli.

Mám hlad. Mám hlad. Mám hlad!
Rýže se zeleninou. Rýže s rýží. Rýže.
Táhnu se do kopce. Dlouhá sukně se líně pohupuje a umetá vyschlou půdu. Země je vyprahlá. Osamělé trsy trávy hnědnou. Kolem mě vykvétají desítky opeřených květů. Špinavě bílých.
Začínám blouznit. Nejspíš z vedra.
Kytky se hemží a spokojeně kvokají.
Protřu si oči. V poledním slunci se popelí hejno slepic. Batolí se, hrabou, hnízdí v prachu. Nikdy dřív mi nepřipadaly tak sympatické. Království za vejce!

Smůla a pech.
Moje rodina vajíčka nejí. Nikdy. Náboženství? Zvrhlá tradice? Špatné mezisousedské vztahy? Proklínám svoje pitomé nápady, Nepál i všechna vejce světa.

Nepálská dobrodružství odnesl vítr. Monzun zahladil stopy.

Sedím na dvorku. Schází mu výhledy, hory i prach. Kolem se povalují moje koťata. Vrní. Úplní plyšáci!
Moment, beru zpět. Tmavohnědé začíná mrskat ocasem. Černému něco přelítlo přes nos. Prská. Hnědý vytasil drápy a skočil na bratry.

Až budou větší, vezmu je s sebou. Ať vidí, že svět není jen prosluněná terasa u nás za domem. Jsou místa, kde kočičí život nestojí jedinou misku mléka. Nakonec, ani ten lidský.

Hlasitě vzdychnu a jdu kluky odtrhnout od sebe. Musím se smát. Výchova divokých, věčně špinavých tmavovlasých dětí se tak či onak stala mým osudem.

Slunce se schovalo pod ochranná křídla hory. Langtang Lirung. Zasněžený vrcholek je na stráži. S otcovskou přísností den za dnem dohlíží na svoji vesnici. Nic mu neujde.

Před lodží sedí tři otrhané děti. Tváře zčervenalé chladem a vzrušením. Nejstarší v ruce vítězně svírá půllitrovou láhev Fanty. Takový poklad!
V očích mu zableskne. Rychle odšroubovává víčko. Mrňata se nakloní blíž. Bude rvačka?
Překotně polyká. Pár loků. Pak se zarazí a posílá limonádu dál. Spravedlivě se dělí se sourozenci.

Lirung se unaveně usměje a potřese bílou hlavou.
Zledovatělé kameny se utrhnou. Pak začne fungovat gravitace. Ochranná křídla se tříští o první domy.

Bojím se.

Nebe potemnělo a v dálce zaduněl hrom. Do tváře mě udeřil vítr. Další dunění. Pravidelné. Rytmické. Po cestě kráčí průvod. Muži svlečení do půli těla. Vyholené hlavy. Údery bubnů je ženou vpřed. Bosé nohy rozdírají kameny. Mrtvola na nosítkách. První dešťová kapka se hlasitě rozpleskla o nehybnou tvář.

Strachem mi drkotají zuby.

Dusné noční ticho rozrazil výstřel. Ztuhnu. Prsty křečovitě tisknou lem spacáku. Ruce i nohy prostupuje chlad. Nové výstřely. Daleko? Blízko? Zvuky se odráží od okolních kopců.

Svírá mě hrůza.

Nemůžu se vrátit. Nic nebude stejné. Přestala jsem i psát. Ty, které jsem milovala, nejspíš dávno zemřely.

Vodovodní kohoutek nesměle vykukuje z betonového sloupku uprostřed ničeho. Kolem je živo. Je jediný pro dvacet domácností! Dějí se tu věci...

V čůrku vody tančí nymfy. Krásné. Tajemné. Ladné křivky zahalené v průsvitné plátno omývají snědá těla. Dlouze rozčesávají havraní vlasy. Procházející cudně klopí zraky.

Jedna je jiná. Podivně přízemní. Netančí. Docela obyčejně se myje.

Na její vodní vystoupení se stojí fronty. Když si šamponuje vlasy, každý se zastaví a zírá. Otevřeně. Neomaleně. Při holení nohou, celá vesnice šílí.

Až jednou voda přeteče a nymfa bouchne do mydlin.

Sbohem vodovodní kohoutku. Ode dneška se koupu v lavóru. Mezi čtyřmi stěnami.

Polkneš. Jazyk se topí v hořkosti. Dej pozor, ta chuť je návyková. Chceš víc. Naplníš další skleničku. Vypiješ na jeden zátah. Zmocní se tě závrať, není cesty zpět. Jsi závislá. Musíš pít dál.

To pití má zvláštní ráz. Krvavou barvu rudých polí. Sedlinu vlhkosti stoupající z promáčených lesů. Voní ránem. Zapáchá tlejícími odpadky a dýmem z pohřebních hranic.

Svět se točí a houpe. Tvůj život mění tvar. Z etikety vystupuje rozmazaný nápis Made in Nepal.

Vrátíš se domů. Dostaví se kocovina. Nikdo ti nerozumí. Ani ty nechápeš. Co všichni kolem sakra řeší? Mají všechno. Nestačí?

Neboj. Časem vystřízlivíš. Zapomeneš. Zapadneš.

Zvířata jsou moji kamarádi. Do Zoo chodím ráda. Nejraději do terárií. Sleduji cizokrajné plazy, jak se plazí, a po zádech mi běhá příjemné mrazení.

"Big snake!" rozlehlá se teplým podvečerem. Rozhlížím se kolem. Příjemné mrazení se mění na ledovou smršť. Vzduchem proletí kámen a přistane v křoví. Nepálské děti jsou vycvičené.
Na rozdíl ode mne. Když vidím hada, ztuhnu. Celá vesnice se směje. Náš strýček mi věnoval velikou hadí kůži, prý z pole za domem. Mít tak jeho smysl pro humor.

Přírodu musíme chránit! Alespoň do prvního uštknutí. Anebo ne? Shýbám se pro šutr.

Hoď kamenem, kdož jsi bez viny.