DMD č. 25 pro 25. 4. 2024. Téma: Uhoď ho nemá žádné kamarády!

Chlapec prchající chodbami sirotčince. Zvuky kroků. Smích starších chlapců kopajících ho na zemi. Pachuť boty v ústech. Bolest. Hněv. Osamělost.
Vzpomínky na ty časy v něm i po letech vyvolávaly silné pocity. Jak jen ty mudly nesnášel.
„Malý Raddle. Nikdy nebudeš víc než odpad!“ zněla jejich slova, když ho mlátili. „Jsi sám. Nemáš přátele. Nikdy tě nikdo nepodpoří.“
Ušklíbl se. Že ne?
Při pohledu kolem sebe nesouhlasil. Měl zde Belatrix, Luciuse, Averyho či Dolohova. Celý zástup Smrtijedů. Nepovažoval je za přátele a oni to věděli. Přesto zůstávaly.
„Že odpad?“ zašeptal mezi zuby a rozesmál se. „Vždyť vám ještě ukážu, mudlové!“

Známý zaječí golfista utrpěl lehká zranění poté, co ho přímo na hřišti napadla skupinka opilých dikobrazů.

„Seděl jsem sám v jedné z jamek a promýšlel strategii,“ popisuje golfista, jak incident začal. Dikobrazi ho prý nejdříve litovali a nutili ho vesele poskakovat. Pak se z nějakého důvodu rozhodli na něho zaútočit, údajně proto, že působí osaměle.

„Byli tak opilí, až jsem se divil, že nevidí zajíců víc,“ nechápe sportovec důvod útoku. „Jenže kdo chce zajíce na golfovém hřišti bít, hůl si vždycky najde. Naštěstí nejsem žádné ucho, a tak jsem jim utekl.“

Prý to ovšem bylo jen s odřenýma ušima.
Doslova.

„To jim řekne, ,nějakého překvapit‘,“ mumlal si pod vousy Marcus Vlakabus. „A museli jsme to schytat zrovna my…“
„Já ti říkal, že ta krajní slámka bude delší,“ mudroval Publius Tinitus.
„Psst, někdo jde!“ sykl Marcus Vlakabus.
Oba se přikrčili v křoví a přicházejícího Gala pozorně sledovali.
„Je sám, omrač ho!“ přikázal Marcus Vlakabus šeptem.
„Omrač si ho sám, chytráku.“
Gal se mezitím usadil na kmenu vyvráceného stromu a jeho prsty se rozběhly po strunách lyry.
„U Joviše, on bude zpívat! Prašť ho!“
„Prašť ho sám.“
Gal se nadechoval a Marcus Vlakabus už to nevydržel. Vyskočil z křoví a praštil ho.

Byl osamělý podivín, s věčně zamyšleným výrazem ve tváři, kterým probleskla panika, kdykoli na něj kdokoli nečekaně promluvil. Nosil příšerně ošuntělý hábit, hůlku měl nejspíš po pradědovi a věčně se hrabal ve věcech, kterým nikdo nerozuměl.
Jenže jí se, naprosto nepochopitelně, líbil.
Na konci páťáku sebrala kuráž a sdělila mu to, zatímco se vrtal v gramofonu, který do školy propašoval bůhvíjak.
Nejenže na to nic neřekl, on ji snad ani neslyšel.
Tak mu prostě jednu pleskla.
Pak, sama zděšená tím, co se právě stalo, mu roztřesená vzteky oznámila:
"Jestli sis ještě za pět let nevšiml, tak já jsem Molly, ahoj."

"So what you're telling me," Garak leaned across the table, eager eyes unreadable, "is that they're not married."

"Jake and Nog?" Julian frowned. "No, they're friends."

"Friends." Garak appeared to taste the word. "Yes. The universal translator struggles with this word, I think. No term in Cardassian really fits, depending on context."

"You don't have a word for..." Julian struggled to elaborate, "companion? Social bonds that aren't familial?"

"On the contrary; we have more than 700. In fact, a young Cardassian who does not cultivate a varied social circle is..."

Julian nodded for him to continue, but Garak just shrugged.

Tma se vlnila a vzdouvala, jako by chtěla spolknout mihotavý svit svíčky. Klečící chlapec si prohlížel krvácející ránu na ruce, než s ní krvavě rozmázl řadu symbolů nakreslených na zemi.
***
“Dostaneš co proto!”
“Jsme ti říkali, aby ses tu už neukazoval!”
“Nikdo tě tu nechce!”
Skupina starších dětí obestoupila chlapce a křičela výhružky. Netrvalo dlouho a v davu se objevil první “hrdina”. Postoupil vpřed a napřáhl ruku, aby chlapci vyťal políček. Rána nikdy nedopadla. Vzduch se zachvěl, realita se rozštěpila a s puchem tisíců mrtvol se objevilo chapadlo pokryté tucty zubatých tlam. Bolestivý výkřik “hrdiny” přehlušil i hluk utíkajících nohou.

Their allegiance was first and foremost to the people in their charge, and to the homeland they were trying to get to.
Staying neutral was necessary - but at the same time it was impossible, because the warring factions held the resources.
"We should try to talk to the mayor, or whoever is in charge in that village," the cleric suggested. "They don't seem friendly with any of the sides - so maybe they will help us."
"Maybe they were left alone, because they don't have anything of interest," the sorceress opined.
"Won't know till we ask, will we?" the paladin shrugged.

Výprasky, bití. Třikrát, čtyřikrát denně.
Soustavné připomínání, že tak hodný jako rodiče na ni v životě nikdo nebude.
Spolužáci, pro které byla nesmělost důvodem k posměchu a šikaně.

Bránění v odchodu. Výprask, pokud do školy dorazila pozdě.
Doma budeš za světla a nevymlouvej se, že vyučování končí v půl šesté.
Proč se bavit s takovou, která nikdy večer nepobude.

Ze školy rovnou domů. Obstarat domácnost a učit se.
Žádné trajdání zbůhdarma.
Proč se bavit s takovou, co nezůstane ani chvilku odpoledne.

Dávejte k drabblatům varování. Čtenář může mít traumatickou zkušenost.
Téma je jen trochu depresivní.

Klidně si prašťte, jsem zvyklá.

Nafackoval by si. Zůstal v knihovně příliš dlouho a teď neví, kudy se vydat. Obrazy v patře se s ním odmítají bavit od doby, co jedné významné dámě zkomolil jméno. Že by scházel do sklepení?

„Vida, kdo se k nám vetřel.“ Blonďák s unuděným obličejem vystoupil ze stínu. „Longbottome, ty nebudeš nejostřejší tužka v penále. Tohle území patří Zmijozelu!“

„Uhoď ho, nemá žádné kamarády!“ ozval se hlas po Nevillově pravici. Byl to Goyle.

„A vlastně… proč ne? Braň se, nebelvírská nicko!“

„Co kdyby sis troufl na někoho silnějšího, Malfoyi?“ Harry odhodil neviditelný plášť a tasil hůlku. Bude to divoká noc!