Random

"Vypusťte atomovky! Chci naprosté zničení Íránu!" zahřímal prezident.

"Pane prezidente, jste si vědom toho, co by to mohlo způsobit? Takový krok může vést ke světové válce, k totálnímu vyhlazení lidstva. Vy sám byste čelil četným obviněním, bez mandátu Kongresu a bez legitimní obranné potřeby lze úder označit za válečný zločin," snažil se ministr obrany reagovat důrazně a zároveň nonšalantně, ač to bylo v praxi nemožné.

"Jsem vládce světa! Nejmocnější prezident, který kdy byl! Podej mi ten kufr!".

"Jdu pro něj, pane prezidente," odvětil rezignovaně ministr a vyběhl z místnosti.

"Informujte mimozemšťany, už je to tu zas!" pronesl suše do sluchátka.

"Miláčku, mám pocit, že tu žijeme jako v kurníku," řekla Ona. Prostě to z ní vypadlo.

"Hmm... vážně Ti to tak připadá?" zeptal se On a čas jeho reakce - zvlášť ve srovnání s Její kadencí - by se už snad dal počítat v eonech.

"Ano. Lásko pojď se tady se mnou projít a schválně, jestli mi dáš za pravdu," nabídla Ona, teď už rozvážněji.

"Samozřejmě, má milá, co bych to byl za manžela, abych to pro Tebe..." chtěl Jí s radostí odpovědět, ale těsně to nestihl.

"To už byl celý náš byt," přerušila ho. Prostě to tak bylo.

"Asi máš pravdu." 

"Vaše ctihodnosti, můj klient se cítí být nevinen. Jen seděl na lavičce a byl ponořen do své knihy."

"Váš klient je ale přece zodpovědný za svého psa, který způsobil tu dopravní nehodu!"

"Pes pouze vyděšeně utíkal před požárem. Vběhl do silnice, protože nebylo jiné únikové cesty."

"Majitel má mít psa na veřejném prostranství na vodítku."

"Můj klient měl psa řádně na vodítku, ale nevšiml si, že mu přehořelo."

"Jak si mohl nevšimnout?"

"Jak již bylo konstatováno, byl ponořen do své knihy."

"To nezní přesvědčivě. Má k tomu obviněný co říci?"

...

"Pane Šmejkale!!!"

"Cože?" zvedl pan Šmejkal hlavu od rozečtené knihy.

"Sešli jsme se tu v nesmírně hojném počtu, abychom uctili památku nejvýznamnější ženy v moderní historii Spojených států.

Ženy, která se namísto pohodlného života rozhodla věnovat chudým a znevýhodněným.

Ženy, která stála se svým názorem proti celému světu tak dlouho, dokud ho vytrvalou prací a dobrým příkladem nestrhla na svou stranu.

Ženy, která byla jednadevadesátkrát nominována na Nobelovu cenu, aniž by se o to kdy prosila.

Ženy, které vždy záleželo na hodnotách, které jsou pilířem naší společnosti, na rovnosti, humanismu, spravedlnosti, víře v dobro.

Jane, budeš nám chybět. Nejen těm, kteří dnes přišli. Ale i těm, kteří přijdou po nás."

"Devla, Nikola, už si slyšela? Patrik a Denisa budou mít bijav!"

"Čhaje, Žaneta, to nemyslíš vážně! Dyť sou spolu teprv půl roku, ne?"

"No a co, vona ho kamela a von ji taky. Jeho familija už se domluvila s její familijou. Všechno je dohodnutý."

"A kde to bude? Protože voni nemaj moc love na nějaký velký oslavy."

"Říkala Denisa, že to chtěj udělat v kulturáku na sídlišti. No a teď poslouchej – Denisa říkala, že nemá love na šaty. A já jí povídám – miri daj vždycky ví, co dělat."

"No a co udělala?"

"Objednala šukar šaty na AliExpressu!"

"Na AliExpressu? Rajkane!"

Bylo jednou jedno stavení. V něm žili tři synové. Nejstarší syn byl poctivý a vždy dělal to, co je správné. Prostřední syn byl pragmatický a vždycky tvrdil, že účel světí prostředky. Nejmladší syn byl sobecký, pokaždé myslel hlavně na svůj prospěch. Jednoho dne se před jejich stavením zastavil královský kočár. Jedno jeho kolo se ulomilo. Nejprve vyběhl z domu prostřední syn. Zeptal se kočího, co za to, když dá vůz do pořádku. Pak vyšel ten nejstarší a že kolo ihned opraví. Nakonec přišel nejmladší, sedl si do kočáru, seznámil se s králem, sbalil princeznu a stal se novým následníkem trůnu.

Šel jsem, šel a šel

a hledal.

Někoho, kdo by se opravdu díval.

Někoho, kdo by opravdu poslouchal.

Běžel jsem, běžel a bežel

a chtěl.

Najít místo, kde jsou lidé, kteří se opravdu zajímají.

Kteří opravdu věří.

Letěl jsem, letěl a letěl

a myslel,

že objevím to, po čem opravdu toužím.

Že najdu smysl toho všeho.

Ale pak jsem se zastavil.

A začal se opravdu dívat.

Začal opravdu poslouchat.

Našel sebe.

A nejdřív na malou chvilku, potom na dvě

a teď - snad - na každý přítomný okamžik

Začal věřit.

Že smysl - možná ne toho všeho, ale nějaký smysl

si mě najde.

"Milane to už je opravdu moc! Dochází mi s tebou trpělivost!"

"Už jenom jednu skleničku! Slibuju, že bude poslední!"

"To už jsem od tebe slyšela. Už ani nevím, kolikrát to bylo! Prosím tě, máme děti, hypotéku, auto, přece musíš vidět, kolik to stojí peněz. Přestaň s tím už konečně!"

"Ale já to dělám i kvůli vám, ne jenom kvůli sobě!"

"Zbláznil jsi se?! Kvůli nám prej! Vždyť to je akorát vyhozenej čas a peníze!"

"Žaneto, ale tohle je nádhernej Schwarzlot z 19. století! Až půjdem do důchodu, prodám ji za dvojnásobek!"

"Obyčejná sklenice za 10 000! Proč radši nechodíš do hospody!"

"V jaké jsme výšce?" zeptal se Adam a jeho jablko se během pokusu o polknutí ani nehnulo. Byl nešťastný, ale zároveň na sebe pyšný; po čtvrthodině ticha se konečně odhodlal promluvit. 

"5 500 metrů, za chvíli tam budeme," odpověděl instruktor.

"Proč tak vysoko?" vlastně nechtěl vědět Adam. Okamžitě se ptal sám sebe, co tou otázkou sledoval. Asi jen doufal, že instruktor odpoví, že to je vlastně chyba a poletí zase dolů.

"Váš poukaz to specifikuje, máte ten nejlepší, volný pád bude devadesát sekund," dozvěděl se.

"Pecka!" mdle zašumělo z Adamovy pusy a o jeden výdech později omdlel z výšky 1 000 milimetrů.

Pečící papír na studenou svačinu,

nejde mě zastavit když na čas spočinu.

Z života povstane jen další popel,

svině si samy zapalujou kotel.

Posloucháš jak nikdo nemá co říct.

Jediný to v čem se nemůžeš splíst,

je to, že furt jen děláš nový chyby,

nepamatuješ si, jaks říkal "co kdyby..."

Vážně si z toho všeho děláš srandu?

Smích je jak koření, co vozej z Číny.

Pokácej les, tím zachráníš pandu.

Na našich hrobech vysaď lekníny.

Chceš se chlapče toho opravdu dožít,

aby ti pěknej film před koncem prolít?

není to složitý, můj milý brachu,

přestaň se bát svýho vlastního strachu.